V knize Přišla z moře, která má rysy detektivního příběhu, připomínáte s ironií slečnu Marplovou. Máte oblíbeného autora tohoto žánru nebo nějakého detektiva?

Myslím, že to je Sherlock Holmes. Možná proto, že to není policajt. Ty já nemám rád, a proto je nikdy nedělám hrdiny svých knížek. Kromě Ve stínu katedrály, kde byla policistka Klára. Ale to byla svérázná policistka, která také špatně skončila.

Jak se díváte na fenomén severské detektivky a na sbližování žánru s krimi či přímo společenským až politickým románem?

Přiznám se, že mě nebaví. Přijde mi, že až násilně spojují pátrání po vrahovi se zprávou o stavu společnosti. Možná to je pocit určité konkurence i pohled člověka, který mezi takové autory nepatří. Možná si šlapu po štěstí, ale psát tak nechci.

Od počátku mě těší hra se žánry, a pokud je v té knížce přesah, tak je osobnější než u severských autorů. Pokud má má poslední knížka nějaký společenskokritický přesah, pak se týká spíš mé sentimentality a vzpomínek na dětství v Anglii.

Ptám se v souvislosti s tím, že Nesboova Červenka u nás vyšla už v roce 2005 v Jotě, ale nevzbudila ohlas. Až když se jí po šesti letech chopila Kniha Zlín, nastal i u nás čtenářský boom. Jak si jako zkušený spisovatel i nakladatelský redaktor vysvětlujete kolísání čtenářských nálad?

To je záhada. Pro nakladatele je to často nepříjemné, když se delší čas připravuje k vydávání detektivek. To je i případ nakladatelství Argo, kde pracuji. Pořád nemůžeme přijít na to, jakým způsobem s tím začít. Něco zkusíte, a vše padne na mrtvou půdu. A pak se stane, že přijde móda ze Západu, takže často autoři, kteří nedosahují ani ke kotníkům špičkovým tvůrcům, frčí a spouští se boom. My jako redaktoři se tomu chtě nechtě musíme podvolit a snažit se někoho najít a prodat. Pocity z toho jsou často smutné. Těšíte se na další vlnu, která možná bude zajímavější. Ale být na začátku té vlny je pro každého redaktora meta.

Váš Karel Vrba v románu Přišla z moře rád běhá. Nebál jste se, že od Murakamiho Knihy o běhání bude každý další pokus poměřován jeho autorskou zkušeností?

Murakamiho knihu jsem četl a moc se mi líbila. Právě proto, že se mu podařilo dostat od tématu běhání mnohem dál. Je to velice osobní kniha. Člověk sleduje, že i tak vynikající běžec a spisovatel má o sobě značné pochybnosti. Zároveň můžete nacházet jisté paralely mezi běháním a psaním. Na to bych si netroufal. Pro mě je to vynikající komunikace se sebou samým. Pravda je, že člověk si běháním vyčistí hlavu a občas ho něco užitečného napadne.

Vrba v Anglii vysvětluje, že je Čech, nikoliv Polák či Čečenec. Co si myslíte o šanci zvané multikulturalismus?

Myslím, že dnes v Evropě, která se má spojovat a být otevřená i za své hranice, není příliš jiného východiska. Jistě to má i negativní stránky a člověk sám v sobě musí překonávat fobii vůči cizincům, kteří se chovají takříkajíc jinak. Mám na mysli třeba Rusy. Když na ně narazíte nejen v Praze, ale třeba v Rakousku, a oni se chovají tak, jak si myslíte, že to není vhodné – jako pánové světa –, tak vás to zlobí a vedete dialog sám se sebou. A nutíte se k toleranci, i když byste je rád vzal hůlkou.

A co vás jako čtenáře v poslední době nejvíc oslovilo?

Možná to jsou starší, klasičtí autoři. Myslím, že leckterý autor i čtenář se postupně dostává do věku, kdy se k nim vrací. K tak velkým jménům, jako jsou Tolstoj nebo Flaubert. Hledá si tam prameny tvorby a dívá se na to, jak se psalo, a dnes už nelze, přitom hodnotné to bylo.

Flaubert psal jeden román za pět let a bohatě mu to stačilo. Pamatuji se na dobrodružný román Salambo, který nepatří mezi kánon světové literatury. Umělecky se v něm ale naprosto vyřádil. A vy si kladete otázku, jestli by nebylo lepší zvolnit a dívat se na svět možná trochu pečlivěji. A nikam se tolik nehnat a psaní si trochu víc užít.