Článek
„Někdo má štěstí a má to rychlé, ale co takhle čekat jako mučedník,“ vystihne podstatu společného osudu Tomáš, sedmdesátník, který se stále vzpírá uvěřit, že si rakovina plic vybrala právě jeho: nekuřáka a bývalého sportovce. Zhoubný nádor neminul ani mnohem mladší onkoložku Annu. Jednoho dne si nahmatala bulku v prsu, přestože roky poctivě podstupovala preventivní vyšetření. „A vidíte, ono to tam mezitím vyrostlo,“ vrací se k počátkům své nemoci lékařka, s níž štáb začal natáčet při jejím návratu do práce.
Bývalou zdravotní sestru Věru naopak dokumentaristé poprvé potkali v době, kdy se jí nemoc po šesti letech vrátila a zbývaly jí už jen týdny, možná měsíce. Donedávna temperamentní žena se smyslem pro sarkasmus se vydává v jejich doprovodu na návštěvu za svou osmaosmdesátiletou maminkou, s kamarády na pivo, ale i na hřbitov. „Mně už se ten náš hrob nelíbí, raději bych jen dřevěný kříž,“ napadne ji cestou zpátky a spiklenecky se usměje: „Jenže když to řeknu mámě, tak mě zabije.“
I Magda se snaží být co nejdéle soběstačná a svůj zbývající čas co nejvíc využít. S rakovinou se potýkají taky dvě kamarádky z mládí, ale zatímco Káje nemoc zachránila rozpadající se manželství, Miluška zůstala sama s dvěma dospívajícími dětmi. S nejistou prognózou raději zařídila vše, dokonce nachystala dětem obálky s adresami, kam mají poslat úmrtní list. „Musela jsem to udělat, nemají tušení, jaké mám kde závazky,“ vysvětluje. Vše předem zařídil i Mirko – emigrant a veterán z vietnamské války se rozloučil s rodinou a po desetiletích se vrátil ze Spojených států domů do Prahy. Zemřít. Stará se tu o něj dávná kamarádka a děti mají přiletět jen splnit jeho poslední přání: tajně vsypat popel do Vltavy.
Čtyři z těchto sedmi osudů se v průběhu ročního natáčení uzavřely. Všichni nemocní se přitom vydali kameře všanc s úmyslem ukázat, co pro ně a jejich blízké může znamenat paliativní péče: třeba i možnost být co nejdéle doma. Filmaři je provázeli citlivě, ale zároveň se sympatickou, střízlivou věcností – a zdá se, že i díky ní by v seriálu mohli najít podobně nemocní a jejich blízcí podporu. A my ostatní možná povzbuzení přemýšlet nad něčím, čemu se raději vyhýbáme – dokud nás nemoc nezaskočí.