Objevili vás dřív čeští nebo slovenští filmaři?

Českému filmu se celkově daří mnohem lépe, na Slovensku se točí zlomek toho, co u vás. Já sám jsem začínal slovenským filmem Hana a její bratři, ale protože se jeho výroba z finančních důvodů protahovala, nakonec jsem se na plátně objevil prakticky současně v Čechách a na Slovensku.

Cítíte, že vás v Čechách lidé znají?

Teď už ano. Billboardy na Čert ví proč mě připomněly natolik, že například před chvílí, když jsem zašel do směnárny, mě pán u přepážky požádal o autogram. Bylo to milé překvapení.

Lucifer v Čert ví proč je úplně jiná role než ty předchozí, navíc původně psaná pro Bolka Polívku. Jak jste se k ní dostal, mělo to souvislost s vaším a Polívkovým společným filmem Musíme si pomáhat?

Takhle přímočaré to nebylo. Na casting do pohádky jsem přišel jenom doprovodit kamaráda. Ale potkal jsme tam pomocného režiséra z Musíme si pomáhat a ten mi řekl, když už jsem tam, ať si taky vyplním dotazník a něco ukážu. Pak už se mi ozval režisér Roman Vávra, že si mohu vybrat mezi Luciferem a jeho pomocníkem Azarahem. Herecká ješitnost mi zavelela Lucifera - přece jen to je postava s větším hereckým prostorem. A dobře, že jsem se až později dozvěděl, že ho měl hrát Bolek Polívka. Je pro mě pocta stoupnout si na jeho místo a možná bych byl nervózní.

Bylo natáčení kostýmové a trikové pohádky fyzicky náročné?

Herecky to nijak zvlášť obtížné nebylo a fyzickou přípravu mám dost dobrou. Takže jsem až na jednu scénu, takovou, kterou jeden člověk prostě udělat nemůže, všechno zvládnul sám. Nejobtížnější byly technické věci, ty jdou mimo vás, řídí je někdo jiný.

Když se řekne slovenský herec Csongor Kassai, každý v tom zaslechne ještě jinou národnost. Jak to s vámi je?

Pradědeček byl z Moravy a přiženil se do maďarské rodiny na jižním Slovensku. Babička ještě mluvila trochu česky, ale já už jsem vyrůstal jako maďarská menšina na Slovensku.

Několik slovenských hereček se v poslední době v Čechách usadilo velmi dobře - Zuzana Norisová, Betka Stanková. Nemáte podobné úmysly?

Já nejsem slovenská herečka... Ale vážně: V Radošínském naivním divadle, s nímž jsme teď na festivalu slovenského divadla v Praze hráli hry Jááánošííík (po třiceti letech)Návod k použití, je mi dobře. A divadlo je důležité - film natočíte a dál se o něj nestaráte, s divadelním představením žijete pořád. Kdybych tedy dostal úžasnou nabídku z českého divadla, třeba bych o ní přemýšlel. Ale to nehrozí.

V Krutých radostech jste hrál po boku Julia Satinského v jeho poslední filmové roli. Jak na to vzpomínáte?

Ta vzpomínka je hezká jako všechno, co s ním člověk zažil. Byl mým konzultantem při diplomové práci a loni na jaře, když jsme točili Kruté radosti, na něm ještě jeho nemoc nebyla znát. Často si za mnou chodil povídat maďarsky, říkal, že už jinak nemá s kým. Byl vždycky ohromně vitální, nikdy nevynechal příležitost udělat fór. Měl to zkrátka v sobě. A byl vynikajícím znalcem lidí.