Podobně je to s pravdou. Stokrát opakovaná lež se často stává pravdou, ale stokrát opakovaná pravda se nestane pravdou absolutní. Spíše se promění (absurdně) zase v lež. Anebo - což je častější - se naserou (promiňte mi to slovo, ale tady se žádné jiné nehodí), ti, kterým je ta permanentní zpráva o pravdě určena. Třeba teatrolog Vladimír Just bojuje za "Šumavu" tak vehementně, že kdekoliv se objevuje slovo "Šumava", tam se mně osobně zjeví i on. Proto si o Šumavě nemohu přečíst už ani slovo, byť by to bylo od Klostermanna nebo od Stiftera. V případném dalším vydání Justova Slovníku floskulí by "Šumava" měla mít svůj chlíveček.

Já bych zase mohl donekonečna bojovat proti infantilizaci jazyka, proti slovnímu diblíkovství. Že žvatlají starší lidé, to bych ještě snesl, i když pohled na zachmuřeného šedesátiletého byznysmena, který se při pípnutí mobilu promění v chovance psychiatrické léčebny, je spíše smutný než komický.

Ale ten mor plně zasáhl i přerostlý dorost. 17. května, v den, kdy měl v Praze koncert Peter Gabriel, vyšel v jednom deníku inzertní článek, který začínal řečí rozhlasového moderátora: Peter Gabriel patří po právu mezi hudební legendy. Jeho hudba zahřeje u srdíčka. Nevím, co by na to Gabriel řekl, ale je to zvěrstvo. Paní poslankyně Levá měla onehdá spíše navrhnout zákon proti všem těm zahrádkářům, kteří z českého jazyka dělají bonsaje. Napsat, že Gabrielova hudba zahřeje u srdíčka, je něco podobného, jako když si chlápci, co se neholí, mydlí na tváře vodu po holení. Bajo!

Teď je třeba nastavit proti zdrobnělinkaření nějakou literární hráz.

www.gasbag.wz.cz/tema

Literární časopis pro esejistické myšlení TÉMA založil v r. 2003 Boris Cvek, aby vytvořil určitou neoficiální a přívětivou platformu (nejen) pro esejistické přemýšlení nad literaturou a nad vším, co s ní souvisí. Dohromady vyšlo již 5 čísel, to poslední (jehož téma zní Tolkienův život a dílo) bylo vysláno do virtuálního prostoru 1. května.

Autorem editorialu EU z pohledu literáta je zakladatel časopisu: EU, řekl bych, pro literáta mění perspektivu jeho zakotvení v národních kulturách. Nevěřím, že např. Francii vydrží dlouho její monstrózní projekt dotování francouzštiny a celé francouzské kultury, neboť to prozrazuje pouze impotentní strach, nedůstojný dědiců Huga a Montaigne. Umělci se budou daleko víc než dříve dívat na to, jak si stojí v celé Evropě, budou usilovat o to přinést něco evropskému občanu a nikoli jen Francouzovi, Dánovi nebo Řekovi. Vše ostatní bude příliš nepokrytě maloměstské... Ale právě pro velké umění hranice neexistovaly nikdy, takže EU je pouze úředním pokračováním toho, co evropští géniové započali před stovkami let.