Působíte jako fotograf na volné noze. Co to v praxi znamená?

Řekl bych to asi takto, nejsem na svých fotografiích zásadním způsobem finančně závislý. Je nespornou výhodou, že si témata mohu sám vybírat a zobrazovat věci podle sebe. Má to však i určitou nevýhodu, protože pokud člověk nefotí pod přímým ekonomickým tlakem, může i zakrnět. Může se totiž vyhýbat zadáním, která by ho jinak chtě nechtě dále rozvíjela.

Na Ukrajinu jste jel pouze ze svého popudu?

Přesvědčila mě o tom zcela konkrétní událost. Když jsem fotil vzpomínku na čerstvě zesnulou paní Gorbaněvskou, jednu z hrdinů, kteří na Rudém náměstí protestovali proti ruské invazi v roce 1968, přišli na pietní akt lidé s ukrajinskými vlajkami. To byl pro mě podnět k tomu, zajímat se o dění na Ukrajině. Navíc ten konflikt probíhá takřka za našimi humny.

Pamatujete si první fotku, kterou jste na Ukrajině udělal?

Na Ukrajině jsem byl třikrát, celkem asi tři neděle. Vždycky mi přálo štěstí, že se konflikt zrovna na chvíli utlumil. První fotky pocházely z autobusu, kde si lidé kupovali u řidiče lístky a posílali si je ve frontě spolu s mincemi. A první výrazná fotografie byla u východu ze stanice Chrešatik, kde jsem vyfotil barikádu.

Je lepší fotit podobný konflikt barevně, nebo černobíle?

Používám digitální přístroj. Dává mnohem víc možností zobrazení. Tíhnu k černobílému focení, protože zastávám názor, že na snímku by mělo být jen to podstatné a zbytek by měl být potlačen. Je to ideální pro reportáž. Ovšem zrovna revoluce na Ukrajině je neuvěřitelně barevná. Třeba státní žlutomodrá vlajka funguje nejlépe v barvě. Často jsem byl na vážkách a využíval obou metod.

Existují pro focení nepokojů nějaká nepsaná pravidla?

Obecně se snažím lidi nerušit. I když jsem blízko, nechci, abych byl chápán jako nežádoucí vetřelec. Dobrá je i takzvaná bumážka. Přijdete do revolučního štábu, ukážete presskartu spolupracujícího média a získáte akreditaci. Musím říci, že jako Čech jsem byl na Ukrajině velmi vítán a dveře se mi otevíraly dokořán. V jedné polní nemocnici na mě šla jedna lékařka trochu zhurta, a když se dozvěděla, že pocházím z Česka, rozzářila se jí tvář a dovolila mi fotit všechno.

Je pravda, že v ulicích města jsou odstřelovači, kteří cíleně zabíjejí novináře a fotografy?

Mám potvrzeno, že v mnoha případech došlo k velmi brutálnímu napadení novinářů. A nejen novinářů, ale i zdravotníků. Bylo to zlé. Třeba na střeše hotelu Ukrajina se objevilo nějaké anonymní komando, které pálilo do obou znepřátelených stran. V době, kdy jsem tam byl, se kolem mě naštěstí nic takového nestalo. Kvituji to s povděkem, neboť nejsem povahou válečný reportér.

Kolik fotografií jste vybral na svou výstavu?

Asi padesát pět. Výběr jsem už měl v hrubých rysech v hlavě. Podstatou expozice je důraz na kontrast a vyjádření mnohotvárnosti Majdanu jako průsečíku všech představitelných emocí, politických názorů, a hlavně fascinující směsice lidí všeho druhu.

Vrátíte se ještě na Ukrajinu?

Pokaždé jsem si říkal, že se tam už nevrátím, a vždycky mě to táhlo nazpět. Takže možná ano. Ale na Krym už nepojedu, na to nemám odvahu.