Každých pět let je ve vašem životě důvod k oslavám. Slavíte rádi?

Hana: Každý si pod pojmem oslava představuje něco jiného. My si svá výročí dosud užívali tak, že jsme je neslavili. Nepotrpíme si na to. Většinou to probíhalo tak, že jsme normálně koncertovali a výročí jsme připomněli slovem.

Petr: Jsem už ve věku, kdy musím entuziasmus na pódiu hodně předstírat. Hanka je mladší, té se to netýká, ale mé předstírání je někdy doprovázeno velkým sebezapřením. Proto si myslím, že tentokrát je čas bilancovat. Nikdy totiž nevíte, co může přijít. Naší mamince je sice třiadevadesát let, ale představit si, že budeme na pódiu ještě v pětaosmdesáti letech, je absurdní. Takže letos oslavujeme více než v minulosti.

Jak předstíráte entuziasmus?

Petr: Myslel jsem to samozřejmě trochu ironicky, ale současně vím, že je to běžné. Divák se přece nechce dívat na starého dědka, který bude na pódiu skřehotat a sotva se bude moc hýbat.

Hana: Myslím si, že muzikant má právo se na pódium třeba i přišourat. Jakmile ale začne hrát, musí z něho být cítit elán. Vezměte si například B. B. Kinga – když začne hrát a zpívat, je to úžasné bez ohledu na to, že na pódiu neskáče.

Petr: Muzika je droga, která nabíjí. Kolikrát už jsem si před koncertem říkal, že se mi na pódium nechce. Jakmile jsem ale začal zpívat a hrát, mávnutím kouzelného proutku se všechno změnilo. Navíc máme štěstí, že na nás stále chodí lidé.

Hana: Nikdy ses nepochlubil, že nemáš chuť jít hrát. Nikdy jsem to na tobě nepoznala.

 Sourozenci Ulrychovi se rozhodli, že letos trochu oslavovat budou.

Sourozenci Ulrychovi se rozhodli, že letos trochu oslavovat budou.

FOTO: PRÁVO – Milan Malíček

Co při koncertech prožíváte?

Hana: V první řadě mě to baví. Máme štěstí na výborné muzikanty, což je také důležité. Přestože jsem některé písničky zpívala nesčetněkrát, často v nich nacházím něco nového, nový pocit. Živé hraní je krásné. Studiové nahrávání mě tolik nenaplňuje, ale koncerty jsou nádherné.

Petr: Hanka je na živých vystoupeních o třicet procent lepší než ve studiu. Nikdy se nám nepodařilo dostat na desku energii koncertu. Hanka prostě potřebuje kontakt s publikem.

Umělecky spolu působíte padesát let. Měli jste někdy období, kdy jste uvažovali o tom, že by vám bez toho druhého bylo na pódiu lépe?

Hana: Nikdy jsem na to nepomyslela. Faktem ale je, že to mezi námi neustále jiskří. Nikoli osobně, ale umělecky.

Petr: Hanka má ráda úplně jiné věci než já. A neshodneme se v politických sympatiích. Už o tom ale řadu let nemluvíme, protože to vždycky vyvolávalo hádky. Vazba mezi námi je naprosto pevná, takže si nedokážu představit, že bychom se rozešli.

Začínali jste zpívat v první polovině šedesátých let. Byla pro vás ta doba ve srovnání s dalšími léty v něčem ojedinělá?

Hana: Byli jsme velice mladí, což ve vnímání doby hrálo důležitou úlohu. Měli jsme spoustu energie, život před sebou, optimismus. Šedesátá léta byla krásná.

Petr: Z mého pohledu prožívala tenkrát hudba svůj vrchol. Ještě dnes jsem v němém úžasu, když se dívám na záznam festivalu Woodstock a vidím třeba Joe Cockera, který je vynikající po všech stránkách. Ten samý pocit mám ze skupiny The Cream, která byla vždycky naším velkým vzorem.

Inspirovala mě k tomu, abychom v roce 1969 natočili s orchestrem Gustava Broma a skupinou Atlantis nahrávku Odyssea, první monotematickou fúzi big bandu a rockové kapely u nás.

Hana: Tenkrát ale nevyšla. Podařilo se to až v roce 1997.

Proč nevyšla?

Petr: Vydání zakázal ředitel Pantonu Šeda a důvod byl jediný: normalizační kývalství. V každém textu uměli tehdejší cenzoři najít nějaký jinotaj, který jim připadal společensky nepřijatelný.

V roce 1968 jste, Petře, nazpíval písničku proti vstupu sovětských vojsk do tehdejšího Československa…

Petr: Jmenovala se Zachovejte klid a byla to první emotivní hudební reakce na tu událost. Napsal jsem ji 21. srpna v půl deváté ráno a měl jsem pak strach, že k nám nějací vojáci vtrhnou a vyřídí si to se mnou. Prožíval jsem velkou deziluzi, stejně jako milióny lidí u nás. Spousta pak za svou touhu po svobodě zaplatila.

Po roce 1989 jste už byl optimista?

Petr: Kdepak, byl jsem dlouhou dobu skeptik. Měl jsem pocit, že normalizační parta pozvolna proplouvá do vrcholných pozic.

Hana: To asi nebyl jenom pocit…

Petr: Někdy po roce 1989 jsem potřeboval dřevo na chalupu. Oslovil jsem jednoho chlapa, který mi nabídl, že mě pro dřevo vezme svou šestsettřináctkou. Dorazili jsme na nějakou slezinu komunistických potentátů, kteří si tam potřásali rukama a libovali si, jak to tady mají pevně v rukách. Deziluze mě provázela dlouho, ale postupně jsem se z ní naštěstí dostal. Není přece možné nevidět spoustu pozitivních věcí, které po sametové revoluci přišly.

Nahrajete spolu ještě někdy novou desku?

Petr: Pokud jde o mě, rád bych se věnoval jednotlivým písničkám bez ambice nahrát je na desku. Myslím si ale, že by si sólovou desku zasloužila Hanka. Takovou, na které by mohla předvést všechno, co jako zpěvačka umí. K tomu ale musí oslovit jiné autory, já pro ni nejsem schopen napsat písničky v jiném duchu, než v jakém je už léta píšu.

Hana: S radostí bych si ještě zkusila něco jiného. Obávám se ale, že sehnat další autory nebude jednoduché.