K orchestrálnímu koncertu přistoupil umělec v souladu s autentickou interpretací, orchestr řídil přímo od cembala. Haydnův Koncert D dur vysekl se zdrcujícím efektem. Nakažlivě temperamentní umělec ve vypjatě virtuosním díle poskytl posluchačově uchu přívaly brilantní zvonivé techniky, kterou dovedl k vrcholu dokonalosti i díky příjemně romantizujícímu nádechu v kadencích. Haydnova Symfonie A dur "Ohnivá" pak spolu s něžným bachovským přídavkem uzavřela vodopád Pinnokova muzicírování.

V polovině večera se publiku představil Pražský komorní orchestr bez dirigenta - pouze pod vedením koncertního mistra Antonína Hradila. Plnokrevné muzicírování v Rejchově Předehře C dur mělo pokračování ve Čtvrté symfonii "Komorní" klasika české hudby 20. století Miroslava Kabeláče. Podivuhodně (až exoticky) znějící dílo zahrál orchestr s obrovským nasazením, plasticky, barevně a s výbornými sóly flétny a hoboje (Václav Kunt, Vratislav Vlna).

Podstatně komornější atmosféru měl Pinnockův samostatný noční recitál. Vedle barokních skladatelů Byrda, Bacha a Scarlattiho došlo i na soudobého Angličana Johna Webba. Jako přídavek Pinnock na cembalo dokonce "střihl" nefalšovaný neworleanský jazz. Ohlas publika byl mimořádný a přídavky se protáhly téměř do půlnoci.