Kdo tvoří Space Junkie?

Pouze já. Není to skupina, je to mé umělecké jméno. Hrával jsem v rockové skupině Ultrakoks, ale měl jsem touhu udělat sólový projekt. Odešel jsem a doma jsem začal pracovat takovým tím "beckovským" systémem: nahrál jsem si většinu sám a zval jsem si hosty. Poslouchal jsem tenkrát kapelu Holy Barbarians zpěváka Iana Astburyho. Na jejich desce Cream byla skladba Space Junkie. Podle ní jsem se pojmenoval a věděl jsem, že až budeme vystupovat jako kapela, budeme se jmenovat Space Junkie & Planet Savers.

V Snow Iz Buzziness, úvodní skladbě vašeho debutového alba, pochybujete o českém hudebním byznysu. Jaký vlastně je?

Záleží na tom, o kom budeme mluvit. Od rocku a práce v domácím studiu jsem se dostal ke spolupráci s Miroslavem Žbirkou, tedy do popu vyšší třídy. Trochu jsem do toho šoubyznysu zabředl a nemůžu si pomoct, přijde mi legrační. Ti, kteří mají talent a umějí, jsou vidět nejméně. Naopak ti, co někde předpovídají počasí nebo hlásí zprávy, jsou hvězdy, které jsou vidět stále.

Vy jste ale také součástí šoubyznysu. Jste schopen mu přinést něco pozitivního?

Pochybuji, že zásadním přínosem bude má deska. Věřím ale, že někdo ocení, že z ní není cítit kalkul. Dělal jsem ji nevázaně, teprve když byla hotová, domluvil jsem se s gramofirmou na distribuci. Přínos pro šoubyznys mají podle mě lidi typu Jany Kirschner. Snaží se dbát na to, že když už někde vystupují, nechtějí to dělat na playback. Snaží se do něho vnést život. Mně v tom byznysu pořád chybí nová generace.

Vaše muzika je stylově těžko zařaditelná. Jak ji v tomto ohledu vnímáte vy?

Nechtěl jsem dělat elektronickou progresívní desku, jak mi bývá občas přisuzováno, protože mám dojem, že ve snaze být progresívní se často utopí nutná zábavnost. Přijde mi, že v zahraničí i u nás je elektronická progresivita obrovská nuda. Prokousat se takovou deskou je skoro nemožné. Raději než progresivitu dělám písničky.