Článek
Pro režiséra Jana Nebeského je Tartuffe především příležitostí k nevázané improvizační taškařici. Podobně jako jeho Lear je spíše „hrou na Tartuffa“, tentokrát ovšem anoncovanou už v titulu.
Nebeský s herci rozehrává kabaretním způsobem „klipy“ ve výrazné groteskní expresi. Občas se z rolí vystupuje, občas si je herci prohodí, občas někdo práskne dveřmi a odejde. Cílem je pobavit diváky, což na premiéře v drtivé většině vycházelo.
Herci tu parodují operu, kabaret i muzikál, filmy pro pamětníky, zahrají si cvičeného tuleně, kouzelnický výstup, vyzkoušejí elektronické cigarety i kokainové opojení. Hodí se vše – až po onen příznačný exkrement na Orgonově podrážce štítivě oškrabávaný služebnou Dorinou.
Určující je podíl sugestivního klavíru Milana Svobody, který živě a lehce v duchu jazzové improvizace podmalovává, ironizuje a dynamizuje situace. A to opravdu skvěle.
O výklad textu nejde, ale je patrné, že se fandí Tartuffovi, který v pracovním overalu s vrtačkou a motorovou pilou věcně „opravuje“ Orgonovu rodinu, juchající v kokainovém rauši.
Diváci se baví, koneckonců je to styl, na který jsou zvyklí z televizních partiček a donekonečna opakovaných výběrů z někdejších estrád. Tento klipovitý způsob divadla si ale vybírá svou daň.
Především pro herectví souboru, které se stále více pohybuje pouze v křečovité nadsázce. Zatímco v Nebeského Learovi David Prachař zajímavě modeloval titulní postavu, tady už opět jede po bezpečně vyjeté koleji – lhostejno, zda jde o Stroupežnického Habršperka, Moliérova Orgona, nebo Šamberkova Mouchu. Jen Karel Dobrý tu zachovává pro Tartuffa jistý styl i tajemství.
Proč ne, ale pro tuhle školní besídku je mi Moliérova textu ve výborném překladu Vladimíra Mikeše přece jen líto. Tak se dá pracovat s jakýmkoli textem. Tartuffe je ale hra s velkým tématem.
| Tartuffe Impromptu! aneb Variace podle slavného Moliérova textu |
|---|
| Scénář, režie a výprava Jan Nebeský, hudba Milan Svoboda, dramaturgie Martin Urban. Premiéra 28. 2. ve Stavovském divadle ND Praha. |