V čem byl ten koncert výjimečný?

V dramaturgii a hostech, které jsem pozval. Odehráli ho se mnou členové skupiny Alvik, s níž často koncertuju, a jako hosté kytarista Radim Hladík, hráč na klávesy Martin Hanzel, pezinský chrámový sbor a další. Nebyl to výběr hitů. Byl to program složený z toho nejlepšího, co mám v repertoáru.

Jsou na obalu alba Live vaše malby?

Ano, je to taková zvláštnost. Malování je má láska. Mám za sebou dokonce několik výstav, ta aktuální putuje po Slovensku. Dalo by se říct, že jako malíř zažívám o své obrazy zájem. Grafici, kteří chystali obal dvojalba, si tedy ode mě některé půjčili a z výřezů z nich udělali koláž.

Spojujete nějak malování s hudbou?

Kdepak. Malování je pro mě samostatná činnost, která s hudební tvorbou nemá nic společného. Nepojmenovávám obrazy podle písniček, a dokonce si při malování nepouštím žádnou hudbu. Potřebuju k tomu ticho.

Prodáváte své obrazy?

Já ne, ale stará se o to jedna aukční společnost.

Největší popularity na hudební scéně jste dosáhl v době od šedesátých do osmdesátých let…

Veze se se mnou už řadu let. V České republice je to ještě markantnější, protože tu mají mnozí pocit, že jsem se před několika lety na scénu vrátil. Já ale nikdy neodešel.

Ve třiadevadesátém jsem například nahrál s Mariánem Vargou podle mě skvělou desku Labutie pisne a v devětadevadesátém vyšlo úžasné album Prúdy 1999, na němž byla písnička Kamalásky, která se hrála i v Čechách.

Za vrchol své tvorby ovšem považuju hudbu k baletu Everest, který se hrál dvě sezóny ve Slovenském národním divadle. Na albu vyšla v roce 2009 a o dva roky později vyšlo album Nočná galéria, které vznikalo pod vlivem tvorby k Everestu. Český publicista Jiří Černý říká, že je to má nejlepší deska.

Pavol Hammel se na hudební scéně pohybuje od počátku šedesátých let.

Pavol Hammel se na hudební scéně pohybuje od počátku šedesátých let.

FOTO: PRÁVO – Petr Hloušek

Přesto jste u nás nejznámější díky písničkám Učitelka tanca a Medulienka. Pro vaši tvorbu přitom nejsou typické, protože obě představují lehký střední proud, zatímco vy vycházíte z klasické hudby, kterou spojujete s dospělým rockem. Máte ty dvě písničky rád?

Lidé si je oblíbili a já s tím nic nenadělám. Někdy mě to sice trochu mrzí, ale nestydím se za ně. Učitelka tanca byl úlet, odrhovačka, kterou si lidé zpívali a zpívají stále. Medulienka dokonce nevyšla na žádné řadové dlouhohrající desce, a přesto se letos dožívá čtyřiačtyřiceti let. Přeju každému českému a slovenskému tvůrci, aby se mu podařilo napsat podobné hity.

Pro mě je to úžasný pocit. A pokud posluchače nezajímá má další tvorba, je to nejvíce na škodu jemu. Zná totiž bohužel jen výsek toho, co opravdu dělám.

Co vás k psaní písniček inspiruje?

Nic, protože když chci nějakou napsat, musím ji vymyslet. Nevěřím na inspiraci, nic takového pro mě neexistuje. Možná vás někdy něco navede, třeba láhev vína, kterou vypijete. Dá vám ale pouze prvotní nápad, zbytek musíte vymyslet.

Takže je to dřina?

Neberu se vážně. Pochopil jsem už před lety, že je to nejspolehlivější cesta k tomu vydržet na scéně dlouho. Víte, znají mě na Slovensku a v Čechách, v maďarském Györu, což je město padesát kilometrů od slovenských hranic, o mně ale nikdo neví. Proto je potřeba být v klidu a brát všechno s nadhledem…