Tipy Ondřeje Pýchy

Čtu: Nedávno jsem dočetl životopis německého fotografa Helmuta Newtona, což je při mé práci logické. Předtím jsem přečetl Alchymistu od Coelha. Je to provařená kniha, ale dostala mě. Člověk se v ní najde.

Poslouchám: Vždycky vyhraje to, co je v autě. Teď tam mám poslední desku Jane´s Addiction, Richarda Müllera, Audioslave, Stereophonics, Zwan a pár jiných.

Viděl jsem: Film Ztraceni v překladu, dostal mě. Viděl jsem i Mistry. Nejhorší je, když člověk čeká něco konkrétního a nedostane to. Moc mi ten film nesedl, ale rozhodně bych neřekl, že se mi nelíbil.

Internet: Moc ne. Jsem připojený přes Telecom, a to je velká nuda. je to samozřejmě moje chyba. Snažím se alespoň odpovídat na poštu a občas kouknu, kde hrají mé oblíbené kapely.

Fear Factory: Archetype

Přestože to před několika lety vypadalo, že je s americkými extra tvrdými rockery Fear Factory konec, opak je pravdou. V duchu technologicky velmi moderního, přitom nesmírně agresivního zvuku se nese album Archetype, na němž se již nepodílel původní kytarista Dino Cazares, jehož nahradil Byron Stround. Signifikantní je krvelačný řev Burtona C. Bella a zmíněná tvrdost.

Universal Music, 59:08

Josef Liesler: Hry a úniky

Výstava bilancuje posledních deset let tvorby klasika českého malířství Josefa Lieslera, který letos v září oslaví 92. narozeniny. Surrealistické a fantazijní hříčky a náhody se v jeho obrazech spojují s řeckou mytologií, motivem picassovského Minotaura. Autor v pozdním díle neztratil nic ze svého smyslu pro pestrou barevnost i krásu kresebných linií. Každá jeho výstava je pro diváky zážitkem a nabízí uvolňující pocit tvůrčí euforie.

Galerie Jánský vršek Praha 1, do 4. července

Alexandr Kliment: Piano v moři

Jako bystrý, citlivý a poučený fejetonista se představuje Alexandr Kliment (1929) souborem obrazně pojmenovaným Piano v moři. Zatím poslední jeho prózou byl v roce 1980 samizdatový román Basic love oficiálně vydaný o deset let později nakladatelstvím Kruh.

Fejetony jsou bytostně osobní výpovědí lásky k zemřelé manželce nebo vyznáním přátelství ke Karlu Kosíkovi, který také popíjí víno už v jiném šenku. Jsou i skromnou obžalobou současného cynismu, kterou začíná slovy: "Někdy se mi zdá, že svět je nemocný a člověk šílený." Jsou ale i vyslovením úcty prostému člověku, jehož větu zaslechl v tramvaji: "Já už se nebojím ničeho, ani smrti, já už jsem umyla příliš mnoho nádobí." Je to dobrá kniha.

Concordia, 216 stran, 188 Kč