Nakolik bude koncert improvizovaný?

Jindřich Pavliš: Když člověk řekne improvizace, tak si člověk představí jazzová sóla, ale my ji takto nepojímáme, hledáme společného ducha, společnou atmosféru. Improvizace je u nás daná tím, že jsme na sebe napojení, není to improvizace v žánrovém stylu. Většinou máme nějaký dopředu vyzkoušený hudební základ, na který improvizujeme na každém koncertu trochu jiným způsobem. Vznikají tak zvukové plochy, nebo plochy, které mají modální charakter s minimalistickou strukturou. Pro nás je důležité se nechat ovlivnit atmosférou prostoru, což se týká koncertu v Muzeu hudby.

Nakolik je důležitý cageovský prvek náhody?

Jindřich Pavliš: Nikdy jsme nad tím vědomě nepřemýšleli, nicméně tam funguje. Pracuje s tím, co vzniká. Stačí, když průběhu improvizace někdo něco nadhodí, nemusí to být ani motiv, třeba jenom zvuk, úder.

Jak se vyhnout nebezpečí, že se improvizuje stále stejně, aby se neupadlo do schématu?

Jindřich Pavliš: To je otázka, jestli je to špatně, nebo dobře. Jednou se ptali Scotta Joplina, proč hraje furt stejné improvizace. Řekl jim - považuju je za nejlepší, tak proč bych je nehrál. My to tak úplně nemáme, ale když máme skladbu postavenou na improvizaci, tak jsme dospali k určitým prvkům, u kterých máme pocit, že tam sedí, takže většinou zazní. Naším záměrem není vytvořit pokaždé totálně odlišnou hudbu, ale ta hudba má jiný vývoj časově, někdy má i jiný vrchol.

Vojtěch Nýdl:  Ani tento koncert nebude úplně improvizační. Zazní tam i normální skladby. A naše improvizace nejsou úplně free, vždycky to má nějaké schéma. Někdy je to trošku víc svobodné a dostáváme se do vod, které jsme nikdy nezkusili, ale nikdy to není úplná free improvizace, protože to jsou čtyři mozky, které musejí nějakým způsobem fungovat. Mátě pravdu, že určitá schémata se občas opakují, ale nám to nevadí.

Dost často děláme improvizace tak, že máme nějaký podklad, který vytváří základní atmosféru, a na tu potom improvizujeme, v ní uplatňujeme různé clustery nebo akordy, ale nikdy to není úplně free.

Jindřich Pavliš: Tam vidíme velký nebezpečí, že se skladby začnou v důsledku tohoto principu sobě podobat, protože budou všechny svobodné, takže celý večer vzniká chaos, ze kterého nemusí vyplynout nic, co by mohlo posluchače zaujmout. Pro nás je improvizace jen jedním z prostředků.

Částečně improvizovaná ale jsou i vystoupení Ozvěny z kamene v kamenolomu v Nečíně, na nichž už čtrnáct let spolupracujeme s Jakubem Fabelem a Ondřejem Beránkem, přičemž letos by se toto vystoupení mělo uskutečnit 21. června. Tito dva pánové nás zároveň přizvali k vytvoření stálé hudební instalace v Muzeu Karla Zemana a podílejí se na mnoha dalších aktivitách Clarinet Factory.

Váš stylový záběr je dost široký. Kde máte mantinely?

Jindřich Pavliš: Klíčem je osobní vkus nás čtyř. Neškatulkujeme dopředu. Přijde se s nápadem, a pokud ten nápad půjde za nějakou hranici, tak se nerealizuje, nebo se zkouší ta hranice. A my si tím ty hranice rozšiřujeme, pohybujeme se na hraně a zkoušíme, jestli se za ní dát jít. Někdy to možná přeženeme, ale neřekneme si, tento prvek v naší hudbě nikdy nesmí zaznít. V nějakém období nebo v nějaké skladbě může být funkční a v určitém úhlu podání souznít s ostatním.