RECENZE: Fotografie Jana Palacha jsou stále aktuální

Reportážní snímky, které pořídili renomovaní fotografové Dagmar Hochová nebo Miroslav Zajíc, mají vesměs reportážní charakter. Přesto v nich nacházíme v první řadě lidský rozměr. Stačí se podívat do očí zainteresovaných lidí.

Ti, kteří nesou Palachovu rakev, ti, kteří stojí čestnou stráž u sochy Svatého Václava, i ti, kteří nesou vlajku s černou stužkou, v nich mají všechno. A je lhostejné, patří-li sotva odrostlému skautíkovi, starému horníkovi či mladému vojákovi. Všechny spojuje jakési vnitřní duchovní pouto.

Je smutnou pravdou, že náš národ drží pospolu maximálně u fotbalu a hokeje na mistrovství světa či olympiádě, nebo při nějaké dějinné tragédii. Jakoby si lidé na snímcích uvědomovali, že osobní sebeobětování Jana Palacha (i Jana Zajíce) přesahuje individuální rozměr a zasahují do osudů celého národa.

Na vystavených dílech nehoří jen člověk, ale i naděje a víra. Ovšem lidé na černobílých reportážích nemají v sobě prázdnotu beznaděje. Naopak jsou vnitřně odhodlaní a hlavně nezlomení. Tragické je, že toto přesvědčení do roka a do dne vyprchalo nenávratně.

Estetická stránka fotografií je také nezanedbatelná. Všichni tvůrci, bez ohledu na tragičnost okamžiku, zůstali bytostnými profesionály. Kompozice, důraz na podstatné body fotografie i symbolika dělají z jednotlivých momentek umělecká díla.

Přesto nejdůležitější, co si může návštěvník z výstavy odnést, je otisk v paměti. Palachova slova o tom, že člověk má bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí, platí neustále. V poslední den výstavy bychom si na ně měli vzpomenout především.