Od té doby se u nás hrála pramálo. Jde tedy vskutku o znovuzrození opery, jež se právem řadí vedle Lucie z Lammermooru, Lindy z Chamounix, Anny Boleny či Favoritky.

Dramatický milostný trojúhelník přečetla rakouská režisérka poněkud překvapivě jako úsměvnou pohádku v malovaných dekoracích s květy ve tvaru lízátek zalévaných konvičkami v rukou sboru s monstrózními účesy a klobouky. Že to nemůže fungovat, ukázalo již druhé dějství s naddimenzovanou pohovkou, kterou protagonisté zdolávali jako Mount Everest.

O koncepci lze ale těžko soudit, protože rakouská režisérka údajně pro nemoc operu nedozkoušela a nakonec ji narychlo dokončila její domácí kolegyně Linda Keprtová. Že se však patos hudby i příběhu tluče se snahou o shození, bylo více než patrné.

Donizettiho opery se však nakonec stejně hrají nejvíc pro pěveckou virtuozitu hlavních postav, a v tomto směru měla premiéra skvělé obsazení alespoň pro dvě ze tří stěžejních rolí.

Slovenská sopranistka Ľubica Vargicová předvedla v Marii di Rohan technickou bravuru i výrazovost svého krásně oblého a barevného sopránu, a kdyby z ní rakouské inscenátorky neudělaly maloměstskou Popelku v šatech, v jakých se v dobách socialistických chodilo „na čaje“, byla by i velkolepou heroinou.

Vynikající výkon předvedl Jakub Kettner v roli Enrica di Chevreuse. Mladý španělský tenor José Manuel vládne hlasem poněkud úzkým a nároky na roli Riccarda di Chalais naplnil spíše po stránce romantického zjevu než dokonalého zpěvu.

Pochvalu zaslouží orchestr pod taktovkou Ondreje Olose a tradičně i brněnský sbor.

Gaetano Donizetti: Maria di Rohan
Dirigent Ondrej Olos, režie Barbara Klimo/Linda Keprtová, scéna a kostýmy Veronika Stemberger, premiéra 31. 1. v Janáčkově divadle, ND Brno.

Celkové hodnocení 65 %