Článek
Jak vznikla myšlenka zahrát si v Praze právě s novým orchestrem Radka Baboráka?
Známe se s Radkem již delší dobu, hlavně z doby, kdy hrál v Berlínské filharmonii a já jsem tam byl jako rezidenční umělec. Radek je pro mě světová jednička jako hornista a rád jsem přijal i pozvání zahrát si s jeho orchestrem a podpořit ho i jako dirigenta.
Jak se vaše současná verze Beethovena liší od té, kterou jsme slyšeli před lety s PKF?
Pro mě je Beethoven celoživotní láska a výzva. Hraji ho od dětství a je pro mne stále moderní. Je v něm obsaženo reakční i revoluční, provokuje naše myšlení a já se stále snažím jeho génia pochopit. Nikdy ho nehraji stejně a mohu říci, že měním svou představu každých pět minut. Přestože hraji i autory 20. a 21. století, je pro mne Beethoven nejmodernější ze všech.
Jedním z vašich učitelů v Americe byl i náš Rudolf Firkušný. Jak na něho vzpomínáte?
Velice rád. Učil mě v New Yorku dva roky a byla to nádherná doba. Zapůsobil na mě umělecky i lidsky. Jeho hra mě okouzlila zpěvností, byl i vynikající gurmán a uváděl mě nejen do české hudby, ale i do českého humoru a kuchyně. Často jsme spolu cestovali ze západní části New Yorku, kde jsme bydleli, do východní, kde znal místní české restaurace. Byl to velice noblesní člověk, vždy skvěle oblečen.
S kterými českými umělci jste ještě spolupracoval?
S dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Zdeňkem Mácalem i Jakubem Hrůšou. Loni jsem dokonce doprovázel na klavír pěvkyni Magdalenu Koženou na jejím turné v USA, které vyvrcholilo nádherným koncertem v Carnegie Hall. Často spolupracuji i s jejím manželem Simonem Rattlem a berlínskými filharmoniky.
Prý jste se stal i literární postavou v současném americkém románu?
Ano, Philip Roth v knize Lidská skvrna zmiňuje zážitek hlavního hrdiny z mého koncertu. Ale to je taková historie, ke které se nerad vyjadřuji, protože se více než mé hry týká mé mohutné postavy.