Je to její první próza přeložená do češtiny a schopnost vystihnout různé podoby ženských osudů dává tušit, že nebude poslední. První román My, které se máme tak rády vydala v roce 1991. Způsobil senzaci a dostal cenu pro nejlepší latinskoamerický román od ženské autorky. Od té doby patří Serranová k nejvýznamnějším tvůrcům tohoto prostředí.

Necítí potřebu spojovat osudy svých devíti hrdinek a jejich psychoterapeutky Nataši postavami, které by snad prostupovaly jednotlivými příběhy. Přesto nabízí poutavý celek pestré palety životních příběhů. Ženy, která se „ztratila sama v sobě“, jak charakterizuje jedna svůj pocit, jiné, jež zase žije s vědomím, že své první kroky podnikala v situaci, kdy si postupně uvědomovala, že milovaná matka je vlastně nesvéprávná osoba.

Serranová se nevyhýbá kruté etapě chilské historie spojené se jmény Allende či Pinochet. Jedna z žen stále čeká na milovaného Carlose, jehož při vojenském převratu v roce 1973 vyvlekli vojáci z postele. Obraz, jak ho v pyžamu vlečou pryč, ji provází celým životem. S nadějí, že se jednou znovu setkají.

Snaha dostat do osudů deseti žen téměř celý svět od doby ruské Říjnové revoluce přes hrůzu holocaustu po dnešek však oslabuje působivost jinak velmi osobních příběhů. I když možná to je důvod, proč získal román takovou proslulost. Cenná je pak schopnost vystihnout tajenou psychologii každé z postav.

Musí člověk spadnout až na dno, aby se dokázal zvednout? To je také jedna z otázek, které Serranová klade.

Marcela Serranová: Deset žen
Host, přeložila Jana Lišková, 336 stran, 299 Kč

Celkové hodnocení: 75 %