V úvodním Přirozeném talentu scenáristy Petra Hudského zničí slavného herce mladá, ale veskrze nenadějná adeptka herectví, která se tvrdě pomstí svému učiteli za milostné odmítnutí i za pravdu „do očí“ o svém bídném talentu.

Problém je však v tom, že její marné pokusy naučit se text k přijímacím zkouškám nenudí a posléze nemučí jen jejího učitele „z donucení“ – kterého k tomu dostrkala slečnina matka, dávno zapomenutá známost z mládí –, ale také publikum. Tuhle možnost si zřejmě autor ani režisér předem nepřipustili, jinak by se snad nad Jiřím Langmajerem v hlavní roli smilovali a nestavěli tolik na scénách, které hrdina přežívá pouze s pomocí erotických představ jako vystřižených z kalendáře.

Pointa s dramatickou scénou u soudu dojem nezachrání, na to přichází příliš pozdě. Následující Pravda podle scénáře Ireny Obermannové přinesla sice jeden moment s kouzlem židovského vtipu, ale jinak baví v banálním duchu povídek z ženských časopisů. Ještě že Oldřich Navrátil není v komediích nesvůj.

Strč si to plecko někam, vyhrkne coby rozčilený tatík středního věku v řeznictví, kam se po letech přiřítí za svým dávným sokem v náhlém záchvatu podezření, že není skutečným otcem své dcery. Historka však vzápětí otočí k sentimentálnímu závěru, kam zjevně míří od první chvíle: k tajnému zničení výsledků testu otcovství, které vyzradí to, co vědět nikdy neměl, a k následujícímu smířlivému přípitku s manželkou vzlykající štěstím…

To milostné trable třináctiletého Vaška v povídce S jedním uchem naveselo mají k sentimentu o dost dál.

Jsou hořké jako poznání, že třináctiletý kluk s dětskou tváří stěží zaujme patnáctiletou hvězdu školy, i když to chvíli vypadá natolik nadějně, až se klukovská duše nadme chladnou pýchou. Hezké dětské výkony, hlavně Michala Masáčka jako Vaška.

Potěšilo by, kdyby ČT dovedla v budoucnosti nabízet podobné kratší filmy z vlastní produkce třeba o víkendových podvečerech na Déčku.