Na podzim 1926 byla z Francie do New Yorku lodí převezena Brancusiho bronzová verze Ptáka v prostoru, tehdy označená v transportních dokumentech jako Pták. Jde o jednu z prvních abstraktních plastik v dějinách umění. Umělec tvary odvozené z přírody co nejvíce zobecňoval, až z původní inspirace zůstal jen pouhý náznak.

Podvod se sochou?

Téměř metr a půl vysoké dílo vlastnil fotograf a sběratel Edward Steichen, jeden z propagátorů evropské umělecké avantgardy, a nacházelo se v bednách společně s malou kolekcí Brancusiho soch určených na výstavu do USA, které přivezl výtvarník Marcel Duchamp.

Celníci zakoupenou plastiku vybalili a po krátké debatě dospěli k názoru, že Steichen se je snaží podvést. Přece ten kus leštěného bronzu nemůže být umění, které jako kulturní statek bylo v Americe osvobozeno od dovozních poplatků! Jejich závěr zněl, že onen objekt si sice Steichen může do USA dovézt, ale jako spotřební zboží se musí řádně proclít.

Američané měli podle daňových předpisů na umělecká díla nulové clo. Opatření bylo prozíravé, protože díky tomu přivezli sběratelé do USA řadu uměleckých pokladů, které jsou dnes chloubou amerických muzeí. Netýkalo se to ale všeho.

Brancusi sochy zobecňoval až na práh abstrakce, jak dokazují zde reprodukované portréty dívek.

FOTO: Profimedia.cz

Pokud třeba šlo o dílo užitého umění řemeslného charakteru vyráběné navíc v sériích, pak se platil dovozní poplatek, aby se uchránil americký trh před konkurencí. Dobrým příkladem jsou vitráže, umělecky ztvárněná okna z barevného skla. Za ty se platit muselo, protože něco podobného byli schopni ve stejné kvalitě vyrobit i američtí řemeslníci. Ale co Brancusiho socha, kterou umělec v Paříži udělal v několika bronzových odlitcích a mramorových variantách?

Socha jako kuchyňské náčiní

Celníci si s tím těžkou hlavu nedělali. Ptáka v prostoru zařadili do kategorie předmětů určených pro vybavení kuchyní a nemocnic (kolonka se jmenovala: kuchyňské náčiní a nemocniční potřeby). Clo bylo v takovém případě stanoveno ve výši čtyřicet procent prodejní ceny, takže zaplatit se měla částka 240 dolarů.

Steichen se s rozhodnutím nesmířil. Hluboce uražen úředním postupem požádal o pomoc vlivnou sběratelku a sochařku Gertrude Vanderbilt Whitneyovou, po níž je pojmenováno i jedno z muzeí moderního umění v New Yorku. Whitneyová se věci náruživě ujala a vyvolala soudní spor zanesený do justičních aktů jako Brancusi versus Spojené státy americké.

Nápad zapojit do hry samotného umělce byl iniciativou sběratelky. Mělo to posloužit k medializaci případu. Sochař, který neměl rád publicitu, se sám soudu neúčastnil. Byl zastupován jen americkými právníky Whitneyové a Steichena.

Pouze nepotřebný šrot

Propagátoři moderního umění doufali v podporu novinářů, ale dočkali se jen skandálních článků. New York City Sun dokonce ocenil statečnost americké celní správy, která prý tímto rozhodnutím projevila zdravou nezávislost ve sporném hodnocení, které je zmanipulováno francouzským vkusem. Brancusi prostě není umění! Deník New York American byl shovívavější, ale i tam se objevilo tvrzení, že objekt z vyleštěného bronzu se podobá víc vrtuli letadla než sochařskému dílu. Providence Journal označil Brancusiho dílo za pouhou oválnou hřídel z bronzu, která ale už svému účelu neslouží a stala se pouze nepotřebným šrotem. O tom všem víme díky Margit Rowellové, která pečlivě otiskla všechny dobové reakce a dokumenty v knize Brancusi vs. United States, vydané anglicky v Paříži v roce 1999.

FOTO: Profimedia.cz

Obhájce zastupující v soudním procesu stát tvrdil, že něco podobného, jako je „onen“ Brancusi, by dokázal udělat kterýkoliv americký řemeslník zabývající se úpravou a leštěním kovu. Takže je nutné zaplatit clo i soudní výdaje!

Problémem se stal i starší případ Olivotti versus Spojené státy z roku 1916, kdy byl americký soud nucen přesně definovat pojem sochařství. Tato umělecká tvorba byla tehdy označena jako schopnost originálně vytvořit modelováním nebo tesáním dílo zobrazující realitu v jejích skutečných proporcích. Věrnost přírodě! Takový požadavek se samozřejmě nemohl vztahovat k Brancusiho Ptáku v prostoru, který je na pomezí abstraktního umění. Jen nejzákladnější tvar trochu připomene ptáka.

Pokud je to pták, zastřelte to!

Výslech byl občas bizarní. Soudce: „Jak tomu říkáte?“ Steichen: „Používám stejný název jako sochař, oiseau – pták.“ Soudce: „Když to nazýváte pták, vypadá to podle vás jako pták?“ Steichen: „Nevypadá to jako pták, ale já cítím, že to pták je, i umělec to charakterizoval jako ptáka.“ Soudce: „Kdybyste se s tím setkal v lese, dal by se zastřelit?“ Steichen: „Ne, ctihodnosti.“ Deník New York Mirror článek o sporu opatřil titulkem: „Pokud je to pták, zastřelte to!“

Strana zastupující sochaře však musela především prokázat, že dílo nebylo vyrobeno pomocí šablon či strojově, že nejde o užitkový předmět, ale o originální artefakt a že jeho tvůrcem je profesionální umělec, který je obecně znám.

Jako svědek byl povolán výtvarník Jacob Epstein, bydlící tehdy v USA, jehož sochy už dříve zakoupilo Metropolitní muzeum umění v New Yorku a Tate Gallery v Londýně. Na otázku, zda považuje Brancusiho za sochaře, odpověděl, že ano a že ve světě umění má své renomé. A dodal, že on sám zná jeho díla už nejméně 15 let.

Epstein také k soudu přinesl jako důkaz i staroegyptskou sochu sokola – zobrazení boha Hóra – a porotě jednoznačně ukázal, že ani sochaři pracující před třemi tisíci lety se nedrželi reality, ale tvary zobecňovali, abstrahovali, takže jen základní tvar se trochu podobal ptáku, téměř podobně jako u Brancusiho. Epstein tehdy prohlásil: „Ornitolog by možná měl pochybnosti o podobnosti, ale já v té soše vidím jednoznačně ptáka.“

Clo neplatit!

Ve prospěch Brancusiho vystupoval třeba i William Henry Fox, ředitel Brooklynského muzea umění, ale jiní intelektuálové zase stáli na straně celní správy. Soudní rozhodnutí padlo v listopadu 1928: clo se platit nemusí! Umění bylo zachráněno. A záhy byly Spojené státy abstraktním uměním doslova posedlé.

Milionář Solomon R. Guggenheim o pár let později otevřel v New Yorku první světové muzeum abstrakce, které sám nazýval Museum of Non-Objective Art. Tvorbu samotného Brancusiho dnes najdeme na nejčestnějším místě v Muzeu moderního umění v centru New Yorku a jedna z variant Ptáka v prostoru se na aukci prodala v roce 2005 za 27,4 miliónu dolarů, to je půl miliardy korun. Trh prostě všechny spory vyřešil!