Velká část amerických intelektuálů nepovažuje George W. Bushe za "svého" prezidenta a dává to od prezidentských voleb hlasitě najevo. Je to i váš postoj?

 To, že se George W. Bush stal americkým prezidentem, považuji za ostudu. Včetně toho, že se jím stal také díky rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož členy jmenoval jeho otec.

Myslíte si, že dnes existuje něco jako americký fanatismus?

Přiznám se, že mi to celé připadá jako absurdní situace, kterou je pro mě velmi těžké pochopit. Ale prezident George W. Bush se v Bílém domě obklopil skupinou razantních pravičáků, kteří ho tlačí do války.

A my jsme se dnes ocitli v situaci, kdy nám nezbývá než spoléhat na rozum ostatních a doufat, že nás naši spojenci ochrání před našimi vlastními rozhodnutími. A že nám zabrání v rozpoutání války. Jak vidno, situace se docela změnila. Byly doby, kdy Spojené státy představovaly velmoc, na kterou se ostatní obraceli s prosbou, aby je zachránila.

Nedovedu vysvětlit příčiny, ale v Američanech se skrývá hodně patriotismu, a když je naše země napadena, jsme hned připraveni jít okamžitě do války. Přestože ani neznáme přesně útočníka, chceme jít bojovat. Kdyby naše raketa byla zničena poblíž Marsu, klidně bychom vyhlásili válku i Marsu. Kdyby na to přišlo.

Válka ve Vietnamu rozdělila americkou společnost i kulturu. Může dojít k něčemu podobnému?

Ano, myslím si, že najdete některé podobnosti. Přesto skupina odpůrců války je dnes mnohem silnější než byla na začátku konfliktu ve Vietnamu. Tehdy nám nejdříve vysvětlovali válku jako pomoc zemi, která je v nesnázích. Ale jakmile si lidé začali uvědomovat, co se skutečně děje, vznikla vůči válce opozice.

Myslím, že je nebezpečné, když si lidé po snadné operaci v Afghánistánu myslí, že to takhle snadno půjde v Iráku i kdekoli jinde na světě. A přitom si neuvědomujeme možné důsledky takové operace, která lehce destabilizuje region a přispěje k nárůstu mezinárodního terorismu.

Když jste byl v arabském světě, získal jste tam některé přátele?

Žil jsem krátkou dobu v Íránu, několikrát jsem vycestoval do arabských zemí, mám přátele i v Libanonu. A musím potvrdit, že jsem na těchto cestách vždycky zažil vřelé přijetí.

Ovlivnily tragické události kolem 11. září poetiku vašich básní?

Myslím, že ano. Napsal jsem dlouhou báseň When the Towers Fell. Musel jsem, protože mě pronásledovala ve dne v noci. Není to politická báseň, ale báseň o New Yorku, o tom, co se tam stalo. Zdá se mi, že po útoku se z mé poezie vytratila jiskra komična, vtipu.

Vaše báseň je prostým emocionálním svědectvím. Poté, co jste ji přečetl na festivalu poezie v Olomouci, ozval se kdosi z publika a ptal se, zda-li to nebyla politická objednávka. Nebojíte se, že váš text může být zneužit proválečnou propagandou?

Na to jsem při psaní vůbec nemyslel. Ale jak řekl kdysi Paul Valéry: My básně nedokončujeme, my je opouštíme. Proto lze básně číst různým způsobem bez ohledu na autora.