Jestliže Kanaďanka Avril prostřednictvím skladeb na druhé desce Under My Skin opouští teenagery a řadí se mezi dospělé zpěvačky pro dospělé posluchače, jiná Kanaďanka Alanis na desce So - Called Chaos stagnuje a neodkrývá vizi budoucího uměleckého vývoje.

Sedmnáctiletá Lavigne byla umělým plodem hudebního průmyslu. Našli ji, udělali z ní rebelku a předložili chrtům. Ona se chytla a naložila s tím, jak nejlépe mohla. Ponechala si slávu podloženou čtrnácti milióny prodaných kopií prvního alba Let Go (2002) a nahrála desku, kterou bychom spíš čekali od Morissette.

Zbavila se provokativnosti za každou cenu. Usadila se, prodloužila sukni a přestala se prohánět s partou teenagerů nazdařbůh. Na desce nechá tu a tam zazpívat rozverný sbor: do písniček, které mají pevnou strukturu.

Avril dospívá a na svět se dívá jako ta odpovědná. Někdy výrazem připomíná Dolores O´Riordan z irských The Cranberries. I sound desky se těm Evropanům přibližuje.

Alanis Morissette je skvělá zpěvačka i skladatelka. Dokázala to na svých předešlých deskách a zpívá jí to i na nové. Bývala nabroušená, ale to se ztratilo. Najednou se ne a ne rozčílit a pořádně zařvat.

Vytvořila blok utěšených písniček pro střední věkovou vrstvu rozhlasových posluchačů, kterým bude stačit, že takhle zpívá jejich milovaná diva, bez ohledu na to, že ona se zastavila na cestě. Deska propluje vzduchem a nic po ní nezbude. Možná jen ten orientální motiv ze skladby Knees Of My Bees, jenže to je málo.

Avril Lavigne: Under My Skin

BMG, 40:58

Alanis Morissette: So - Called Chaos

Warner Music, 41:04