Ale k Trefulkovi to jaksi samosebou patří - sice uznávaný intelektuál, ale nezařadil se nikdy k celebritám a mohl si za to sám, protože říkal, co si myslí. Odolával pokoušení jako málokdo, slušností či pravdou se nezaklínal, "jenom" se jim snažil dostát. A byl nepohodlný.

Ty povídky jsou smutné, ironie v nich hořká. Zároveň však mají dar krásy vyprávění u pozdního ohně pod letními hvězdami, řeči ne snad vázané, ale obdařené melodií a rytmem, připomínají řeku, jejíž smysl v krajině se odvíjí od věkovitého dění pod hladinou - fascinaci bystřinou či veletokem způsobuje přece především to, co nevidíme, temnotou varující hluboké tůně, kameny prozrazené peřejí, tušené ryby a snad i hastrmani... A dohromady povídky splétají jakoby román. Hodně autobiografický Pavel Halada v něm zraje od chlapce po umírajícího dospělého a celý svůj čas žasne a učí se a je překvapován, jak se svět obejde bez něho, jak si s ním hraje. A do příběhů Trefulka schovává o tom světě eseje, příznačně v nejrozsáhlejší závěrečné povídce Dědictví ani přesně nevyjeví, která z postav pronáší:

...Kristus nekristus, vraždí se dál, neosobně, s pomocí čím dál dokonalejších přístrojů. Kolektivními vraždami vznikají kolektivní viny. Vždycky se něčemu učíš, něčemu nasloucháš, pečeš chleba nebo stojíš u výrobního pásu, nevraždíš, ale podílíš se chtě nechtě na zločinech. Nejsi jenom kolečko v neosobním stroji, to by bylo příliš jednoduché, jsi jedna z miliard buněk, jednotka živé hmoty, která neustále přijímá a vysílá informace, nálady a povely, dezinformace a lži. Pro koho zvítězili v první světové válce - pro demokracii? Pro Hitlera a pro Stalina. Pro koho vyhráli druhou? Pro pravdu a humanitu? Pro Hollywood přece, pro masmédia, která vysílají signály, že všechno lze koupit, a když ne koupit, tak beztrestně zabít, že i kultura musí vydělávat, nebo zemřít, ponechat civilizaci, aby se udusila sama v sobě, když vyhlásí míru osobního prospěchu za jedinou hodnotu a přesvědčí lidi, že to, co se nedá prodat, je bezcenné. Osvobodili nás, aby nás mohli převálcovat, aby Shakespeary, Balzaky a Bachy vyměnili za lehce dosažitelné žrádlo, aby tvůrce, který si po tisíciletí formoval svého boha, proměnili v užitečného konzumenta.

A protože předvídá námitku s Marxem a její léčku, nechá na ni hned odpovědět:

Nene, ten prosím vždycky nabízel jenom viditelné, vypočitatelné - nic víc než zdánlivě racionální reorganizaci poměrů, nebral v úvahu síly z nevědomí, jejichž působení nelze předvídat.

Oslavy žijících literátů v médiích nejsou ve většině dnešní, teď už i naší Evropy zvykem a některým pozorovatelům zdejšího mraveniště připomínají nějakou byzantinskou podivnost. Jan Trefulka si právě proto své květnové pětasedmdesátiny nemohl užít lépe - vyšla mu výtečná knížka.

Jan Trefulka: Skřipce na ptáčky

Atlantis 2004, 182 stran, cena neuvedena