RECENZE: Cesta od moderní exprese k impresionismu

Bilance ke 150. výročí autorova narození má název Poslední impresionista, což má zřejmě nalákat diváky.

Ve skutečnosti by se dalo o takovém stylovém zařazení pochybovat a pravdivé je spíše v případě jeho pozdní tvorby.

Rané malířské a kreslířské dílo Ludvíka Kuby je téměř úchvatné. Najdeme u něj ohlasy na Paula Cézanna, rané expresionisty i symbolisty i Paula Gauguina, ale téma, kompozice i barevná skladba vždy působí svébytně a originálně. Tvůrčí podněty přijímal, ale vypořádal se s nimi se ctí a po svém.

Kuba pobýval delší dobu v Mnichově a ve Vídni, tehdy ohniscích nového umění. A nutno říci, že tam obstál a ani vedle představitelů německé skupiny Der Blaue Reiter nebo vídeňských velikánů secese se se svým talentem neztratil.

V Mnichově maloval expresivní zátiší, ve Vídni dekorativně pojaté obrazy. Byla to sice krotká exprese i krotká secese, ale rozhodně umění na úrovni doby. Řada obrazů vznikla v intimním rodinném prostředí, Kuba třeba zaujme živě působícími portréty dětí.

Často maloval sám sebe, výstava ostatně nabízí sérii autoportrétů. Intenzivně ho zajímaly také slovanská vzájemnost, folklór a lidové zvyky, věnoval se detailně etnografii. V tomto ohledu měl podobné zájmy jako Alfons Mucha, který byl o pár let starší.

Zní to asi nevkusně, ale kdyby Ludvík Kuba zemřel předčasně, v letech 1918–1920 na španělskou chřipku, jeho pozice v českých dějinách umění by byla mnohem silnější. Vzpomínali bychom na talent, jenž zazářil i v Německu a Rakousku, aniž by ovšem jeho tvorba byla završena v konečné tvůrčí zralosti.

Rodák z Poděbrad měl však zdravý kořínek a pln neutuchajícího pracovního elánu se dožil třiadevadesáti let. Zralost pozdní tvorby ho však přivedla k velmi akademicky pojatému impresionismu, který byl v padesátých letech oficiálně oslavován jako moderní varianta sovětského socialistického realismu. Smutný konec je na výstavě připomenut jen pár obrazy.

V rámci přípravy výstavy v Národní galerii vznikla zásluhou Veroniky Hulíkové a galerie Kodl moderní Kubova monografie, která spravedlivě hodnotí jeho místo v osudech českého malířství a připomíná také jeho badatelský etnografický zájem o Slovany, zejména z oblasti Balkánu a Lužice. Knihu, jejímiž autory jsou Veronika Hulíková, Petr Kaleta, Jiřina Langhammerová, Petr Štembera, je dobré připomenout proto, že je obsáhlejší než sama výstava, která svým malým rozsahem bude pro některé z návštěvníků možná zklamáním. Nicméně do Salmovského paláce se skvěle hodí zejména díky architektonickému řešení Jiřího Javůrka a Silvie Bednaříkové.