Třeba tím, že se na ní jako důležitá postava zjevil kytarista amerických skupin Rage Against The Machine či Audioslave Tom Morello, nebo tím, že na ní ještě spolupracovali i dva již zesnulí členové Springsteenovy doprovodné skupiny E-Street Band Clarence Clemons a Danny Federici, či tím, že na ní ani zdaleka nejsou jen úplné novinky.

Přesto je to nahrávka, která nezapře Springsteenův nadčasový rukopis i interpretaci. Hned úvodní stejnojmenná skladba se nese v jeho oblíbeném středním tempu, s refrénem ale získává na naléhavosti, kterou si zachová až do svých posledních akordů.

S Tomem Morellem se mimo jiné představuje ve skladbě The Ghost Of Tom Joad. Vynikající kytarista mu v ní v závěru odehrál neotřelé sólo, kterým vyvolává ducha Jimiho Hendrixe či Jimmyho Page z Led Zeppelin, dvou velkých kytarových myslitelů a inovátorů.

Morellův hráčský vklad je ostatně pro album velmi zásadní. Hostuje hned v osmi písničkách, a byť neměl zarputilou potřebu zůstat tím osobitým kytaristou, kterým na scéně od devadesátých let skutečně je, zvukové hranice E-Street Bandu svou přítomností rozšiřuje. Pokud na tomto albu Springsteen v něčem překročil rámec své dosavadní tvorby a interpretace, pak tak učinil skrze aktivní přítomnost Morella.

Před vydáním alba o něm ostatně řekl: „Tom byl mou múzou a celý tenhle projekt posunul do vyššího levelu.“

The Boss, jak Springsteenovi v hudebním světě říkají, totiž přece jenom trochu riskoval, když se rozhodl na desku avizovanou jako novou naskládat vedle skutečně poprvé zveřejněných písniček i starší kousky.

Je to přinejmenším překvapivé proto, že obvykle na každou novinku napíše až několikanásobně více písniček. Má tedy v šuplících spoustu materiálu, který posluchači ještě neměli tu čest vyslechnout.

On ale pro High Hopes sáhl hned po dvou coververzích (Just Like Fire Would od australské punkrockové skupiny The Saints a Dream Baby Dream od synthipunkových Američanů Suicuide) a přidal další starší písničky.

High Hopes nahrál už na EP Blood Brothers (1996), ale tam zněla docela jinak. Nová verze je svěží, hitová a hlasitá. Harry’s Place a The Wall vznikly v době realizace alba The Rising (2002), American Skin (41 Shots) napsal v roce 1999 v reakci na policejní vraždu třiadvacetiletého emigranta Amadou Dialla z Guineje v únoru 1999, když na něho čtyři policisté vystřelili jednačtyřicet ran. The Ghost Of Tom Joad je pak titulní skladba z jeho stejnojmenné sólové desky z roku 1995.

Podtrženo a sečteno, na nové album je to až příliš mnoho historických sond, dokonce i s přihlédnutím k tomu, že původním záměrem bylo vydat nejlepší nezveřejněné písně z minulé dekády.

V textech je Springsteen tradičně výbojný. Nevěnuje se již tolik současné politické situaci v Americe, s tím prozatím skončil na předcházejícím albu Wrecking Ball (2012).

Zpívá ale o rasismu (American Skin (41 Shots)), vrací se k absurdnosti války ve Vietnamu (The Wall), připomíná 11. září 2001, kdy na některé americké cíle zaútočili teroristé, a objevuje se i téma křesťanství.

Rozhodně to není nejlepší album Bruce Springsteena. Patří ale k těm, které mu udrží dobré renomé a propagují jeho silné stránky: schopnost napsat kvalitní rockové skladby, dotýkat se přitom blues, vyzpívat naléhavou melodii a v textech sdělit to, co momentálně minimálně řadu lidí na světě trápí.

Bruce Springsteen: High Hopes
Sony Music, 56:24

Celkové hodnocení: 80 %