Jak se po tolika letech cítíte doma v Národním divadle, kde jste kdysi začínal?

Skvěle. Když nás pan ředitel Dvořák vítal, řekl, ať se tu cítíme jako doma. A to se, myslím, podařilo. Já se tu jako doma opravdu cítím, protože jsem tu před spoustou let začínal v přípravce Národního divadla, a potom jako sólista v souboru až do roku 1969. Vzpomínek je moc a moc.

Ta nejčastější vzpomínka?

Jako snad každý emigrant i já měl svůj emigrantský sen. Byl o tom, že mě honí policajti a jediné místo, kde mě nikdy nenašli, byl malý baletní sálek pro přípravku v šestém patře se třemi okny směrem na Žofín. To pro mě bylo nejbezpečnější místo na světě. Tenhle sen se mi zdál hodně často.

Předloni jste připravil choreografii módní přehlídky. Jak k tomu došlo?

Bavorský státní balet je vznešený název, který potřebujeme také dostat do širšího povědomí. A tohle byla příležitost. Soubor se změnil na manekýny a manekýnky, představili jsme zimní kolekci od Gucciho, Prady, Diora. Süddeutsche Zeitung z toho vydaly celou přílohu o módě.

Jaké místo ve vašem životě zaujímá choreografická práce? Chcete se jí nadále věnovat?

Myslím, že ne. K choreografické práci jsem se dostal jen párkrát a byla to spíš náhoda. Loni v prosinci jsem v Mnichově choreografoval Šípkovou Růženku, ale ten důvod byl docela prozaický. Ministerstvo nám "skrouhlo" rozpočet a bylo potřeba šetřit, kde se dalo. Nemohli jsme zaplatit hosta, tak jsem to udělal já. Vím, že choreografovat trochu umím a že jsem občas i muzikální. Ale je mnoho daleko povolanějších, tak jim to rád přenechám.

Většina velkých baletů si stěžuje na nedostatek financí. Jak je na tom váš téměř sedmdesátičlenný soubor?

Bohužel už dva roky nikoli růžově. V Mnichově bylo v minulosti peněz na kulturu dost, ale v poslední době se ukazuje, že se na daních vybírá málo peněz a tím pádem se subvence snižují. A tak se musí trochu šetřit. Třeba tím, že se nedělají nové kostýmy a kulisy.

Zatančíte si ještě občas na jevišti?

Ano, ale opravdu jen občas, a to jen v takových rolích, v kterých to jde. Takže dnes je to už vlastně jen v Dámě s kaméliemi.

Celý rozhovor otiskne zítřejší Právo