RECENZE: Hodně citu, méně vtipu. Režisér Jiří Vejdělek vysílá do kin svůj nový film Něžné vlny

Jak název filmu napovídá, postavil ho tentokrát na citech. Nejen milostných, spíše obecně rodinných. Vrací se hodně do vlastního dětství, v němž samozřejmě leccos fabuluje, nicméně základní – něžně nostalgický – tón vyprávění má původ i důvod patrně právě ve vzpomínkách.

Hlavního hrdinu Vojtu poznáváme – po zbytečném prologu – jako kloučka, do něhož krásná jemná maminka (Táňa Pauhofová) vkládá naděje umělecké, cholerický a notně praštěný otec (Hynek Čermák), který asi největší životní zklamání a zároveň trapas zažil, když se pokoušel přeplavat kanál La Manche, zase sportovní. K maminčině radosti má Vojta hudební talent, na jehož rozvoji se bude podílet (a po mamince pokukovat) Vojta Dyk v roli muzikanta, který ve filmu plní velmi dobře především roli lákadla potenciálních divaček.

Dětství, dospívání, první láska, první všechno – na tom postavil Vejdělek spíše než příběh sled historek, někdy lépe, jindy hůře pointovaných, vesměs zahalených do něhy takřka tekuté, a bohužel jen málokdy originálních.

Ty by se pohříchu daly spočítat na prstech, a jakkoliv za historku s tátou plavcem a za klíčovou scénu, která „konečně odhaluje“ pozadí 17. listopadu 1989, zaslouží Vejdělek bobříka vtipu i odvahy, o většině to zdaleka neplatí.

V Něžných vlnách totiž najdeme eufemisticky řečeno „ozvěny“ až příliš mnoha oblíbených českých komedií – od velmi výrazného otisku Báječných let pod psa přes Obecnou školu, Pelíšky, Vesničku mou střediskovou – a našly by se další.

Jako by si autor řekl, že posbírá všechno, co už u diváků zabralo, poskládá to dohromady, obalí hlasem vypravěče, a to by bylo, aby to nevyšlo. Možná i vyjde ve smyslu návštěvnosti, nicméně málokdy se stane, aby byla tolik na místě okřídlená spojení „když dva dělají totéž, není to totéž“, případně „opakovaný vtip přestává být vtipem“ – třeba ten s tatínkovým záchvatem apatie...

Důsledkem je, že v Něžných vlnách je mnohem méně humoru nejen proti zmíněným filmovým „vzorům“, ale i proti předchozím Vejdělkovým filmům.

Přehlédnout nelze líbeznost a krásu krajiny a prostředí, v nichž se film odehrává. Člověk má pocit, že se podařilo najít ta nejkrásnější místa, lesní zákoutí i zátočiny řek, které kameraman Vladimír Smutný nasnímal tak, že je velká radost na ně pohledět.

Hezký je i pohled na většinu představitelů – Táňa Pauhofová a Hynek Čermák v hlavních rolích jsou výborní i herecky, šťastnou ruku měl Vejdělek na děti, ve tváři jednoho z nich Jana Maršála dokonce najdeme i jistou podobu s režisérem. Trefa vedle byl Robert Cejnar, který hraje Vojtu na prahu dospělosti a nemá dost hereckého talentu, aby přebil absenci charismatu.