Článek
Jak název filmu napovídá, postavil ho tentokrát na citech. Nejen milostných, spíše obecně rodinných. Vrací se hodně do vlastního dětství, v němž samozřejmě leccos fabuluje, nicméně základní – něžně nostalgický – tón vyprávění má původ i důvod patrně právě ve vzpomínkách.
Hlavního hrdinu Vojtu poznáváme – po zbytečném prologu – jako kloučka, do něhož krásná jemná maminka (Táňa Pauhofová) vkládá naděje umělecké, cholerický a notně praštěný otec (Hynek Čermák), který asi největší životní zklamání a zároveň trapas zažil, když se pokoušel přeplavat kanál La Manche, zase sportovní. K maminčině radosti má Vojta hudební talent, na jehož rozvoji se bude podílet (a po mamince pokukovat) Vojta Dyk v roli muzikanta, který ve filmu plní velmi dobře především roli lákadla potenciálních divaček.
Dětství, dospívání, první láska, první všechno – na tom postavil Vejdělek spíše než příběh sled historek, někdy lépe, jindy hůře pointovaných, vesměs zahalených do něhy takřka tekuté, a bohužel jen málokdy originálních.
Ty by se pohříchu daly spočítat na prstech, a jakkoliv za historku s tátou plavcem a za klíčovou scénu, která „konečně odhaluje“ pozadí 17. listopadu 1989, zaslouží Vejdělek bobříka vtipu i odvahy, o většině to zdaleka neplatí.
V Něžných vlnách totiž najdeme eufemisticky řečeno „ozvěny“ až příliš mnoha oblíbených českých komedií – od velmi výrazného otisku Báječných let pod psa přes Obecnou školu, Pelíšky, Vesničku mou střediskovou – a našly by se další.
Jako by si autor řekl, že posbírá všechno, co už u diváků zabralo, poskládá to dohromady, obalí hlasem vypravěče, a to by bylo, aby to nevyšlo. Možná i vyjde ve smyslu návštěvnosti, nicméně málokdy se stane, aby byla tolik na místě okřídlená spojení „když dva dělají totéž, není to totéž“, případně „opakovaný vtip přestává být vtipem“ – třeba ten s tatínkovým záchvatem apatie...
Důsledkem je, že v Něžných vlnách je mnohem méně humoru nejen proti zmíněným filmovým „vzorům“, ale i proti předchozím Vejdělkovým filmům.
Přehlédnout nelze líbeznost a krásu krajiny a prostředí, v nichž se film odehrává. Člověk má pocit, že se podařilo najít ta nejkrásnější místa, lesní zákoutí i zátočiny řek, které kameraman Vladimír Smutný nasnímal tak, že je velká radost na ně pohledět.
Hezký je i pohled na většinu představitelů – Táňa Pauhofová a Hynek Čermák v hlavních rolích jsou výborní i herecky, šťastnou ruku měl Vejdělek na děti, ve tváři jednoho z nich Jana Maršála dokonce najdeme i jistou podobu s režisérem. Trefa vedle byl Robert Cejnar, který hraje Vojtu na prahu dospělosti a nemá dost hereckého talentu, aby přebil absenci charismatu.
Něžné vlny |
---|
ČR 2014, 96 min., režie: Jiří Vejdělek, hrají: Táňa Pauhofová, Hynek Čermák, Vojtěch Dyk, Jan Budař, Robert Cejnar další. |