Pro Patricii to na první pohled není dobrá zpráva – doba je neklidná a jistě by si přála rychlou zpětnou vazbu.

Pro její kariéru je to ale pozitivní. I za pár let totiž bude mít co zpívat, zvláště kdyby se další skladby až tak nepovedly.

Na svém druhém albu Iris se svěřila do rukou Borise Carloffa, jednoho z nejvyhledávanějších českých producentů. Byl to nesporně chytrý krok.

Mladá zpěvačka totiž nedisponuje příliš výrazným a osobitým hlasem. Není v něm nic, podle čeho by bylo snadné ji identifikovat na první poslech, je snad až tuctová.

Nadto jsou její písničky v zásadě jednoduché popěvky, které si lze bez ostychu představit zahrané jen s akustickou kytarou, přímočaře, folkově. S takovou nerafinovaností by nejspíš nebyly příliš přitažlivé.

Carloff je ale společně s jejich autorkou a interpretkou ve studiu obložil aranžemi, které v nich probudily novou náladu. Na desce jsou tedy skladby popové (Iris, Homoideál, Komunistická), folkové (Broučci, Škola krásy), najazzlé (Pan impotentát), retro (Ženy), v nákroku rockové (Dítě květin), alternativně laděné (Anděl) či pianová balada (Pospolu).

Ve studiu přitom asistovali i živí muzikanti, takže se nestane, že se na desce objeví okamžik, kdy by měl posluchač dojem, že je mu předkládán syntetický studiový produkt zpěvačky, která neví, kudy se přesně dát.

Jistě, vzhledem k barevnosti alba se to podezření vynořuje. Jak již ale bylo řečeno, Iris potřebuje pozornost a více poslechů, aby vylezly na povrch přednosti.

Patricie zde přichází jako schopná autorka, která umí složit slušné melodie a ucházející texty, byť se v některých s určitými pasážemi moří. V jejich tématech je živelně mladá a myšlenkově rozkročená od ironie k vážnějším úvahám.

Tím, že se spojila s Carloffem, pak potvrdila úmysl být na scéně dlouho poté, kdy vůně této desky pomine v čase.

To i přesto, že to dál bude hlavně dřina.

Patricie: Iris
Monitor, 43:41

Celkové hodnocení: 65 %