Umocňuje ho pohled do hlubiny světélkujícího města i odrazy fotografií na velkoplošných sklech. Vzniká tak dojem, že akty samovolně levitují prostorem a zjevují se v kulisách panoramatu města. Díky zvoleným výstavním interiérům má milovník umění svůj estetický zážitek zdvojený.

Nejdůležitější jsou samozřejmě samotné Vojkovského fotografie. Hlavní roli v nich hraje nahé lidské tělo. Ovšem jeho akty mají v sobě spíše velkolepost antických soch než něžnou poloskrytou erotiku. Výrazný kontrast černé a bílé vypichuje plastičnost svalů a z mrtvé plochy tak vystupují živé bytosti výrazných gest.

Při pozornějším sledování ladnosti propletených křivek, které nám Vojkovský nabízí, nás napadají jména sochařů Michelangela nebo Brokofa. I oni, stejně jako fotograf, modelovali těla k obrazu svému, aby z nich vykrystalizovala jiná estetická kvalita. U Vojkovského fotografií si vlastně ani neuvědomujeme, že se jedná o zobrazování nahoty. Těla vytvářejí alegorická fantazijní sousoší, neulpívají na konkrétních jednotlivostech a spíše akcentují celkový dojem. Nesmíme však opomenout jejich skryté významy.

Ty tvoří druhý nezaměnitelný rys aktů. Když se díváme na dámu oděnou pouze černobílými odlesky světla, která drží v ruce kosu, nelze si nevšimnout jisté symboliky. Ženský klín či ňadra představují zrození a nástroj na sečení zase smrt. Celý koloběh života je zobrazen v jednom jediném obraze. I to připomíná antické, renesanční nebo barokní umělecké vyjadřovací principy.

Umění mluví po staletí stejnou řečí. Jde jen o prostředky, kterými konkrétní myšlenky chceme prezentovat. Fotograf Karel Vojkovský k tomu využívá hru světel a stínů, kterou rozehrává na pomyslném jevišti nahých těl.

Karel Vojkovský: Studionudes
Žižkovská věž, Praha, do 14. února 2014

Hodnocení 80 %