Zásluhou Vladimíra Justla, který řídí jeho spisy, a díky pečlivé přípravě Michaela Špirita, který je pořádá a vybavuje poznámkami a komentáři, znovu ožívá řada jmen, z nichž některá mohou být pro současníky objevem. Škvorecký žijící v kanadském Torontu sledoval laskavě tvorbu Bohumila Hrabala, v němž vnímal Faulknera, ale také pábitelem přiznávané lásky: Matisse, Muncha, surrealisty a Jaksona Pollocka. Hlavně chtěl ale zdůraznit, že "nejhlubší kořeny naší české literární tradice tkví pevně v životodárné půdě západního umění," což připomíná dobové politické diskuse (stať psal v roce 1982), ale zní to zajímavě i dnes.

In memoriam Vratislava Blažka, autora nesmrtelných Starců na chmelu (který zemřel v roce 1973 v Mnichově), Ladislava Fikara (1975 v Praze), Alfréda Radoka (1976 ve Vídni) a dalších přátel a umělců včetně Pavla Boška (1980 v Praze) jsou jímavými portréty. Vzpomínka na Jana Řezáče (1930-1963) mu zase posloužila k vyznání vůči Evě Olmerové i Evě Pilarově.

Paradoxně zní přiznání, že Škvorecký, který nikdy nebyl komunistou, pociťoval v polovině 50. let minulého století "komunistický pocit viny", protože bral vážně otázku sociální spravedlnosti. Jako autor kritického Tankového praporu (jakkoliv se to může zdát absurdní) měl totiž strach, že by se mohlo pochybovat o bezplatné zdravotní péči nebo o plné zaměstnanosti, protože si dobře pamatoval na hospodářskou krizi a spolužáky v záplatovaných kalhotách.

Josef Škvorecký: Mezi dvěma světa a jiné eseje

Ivo Železný, Spisy sv. 21, 305 stran