Článek
Cudlín je vlastně pozorným glosátorem obyčejného lidského konání a obyčejných lidských osudů. Díky tomu, že má smysl pro detailní zkratku a ideovou kompozici, dokáží jeho snímky mluvit srozumitelnou internacionální řečí.
Široká mongolská step bez konce jako symbol nekonečna.
Je lhostejné, jestli se objektiv fotoaparátu, který drží v ruce, zaměří na dva mongolské chlapce na motocyklu nebo dívenku z Baku, která je obklopená lesem těžních věží či spěchající chodce na amerických ulicích. Všude cítíme z lidí jakousi neuchopitelnou žízeň po životě, touhu po lepším světě.
Výraznou kapitolu tvoří fotografie, u nichž se objevuje takřka duchovní symbolika. Osamělé postavy zjevující se v abstraktním prostoru kladou pozorovateli otázky týkající se smyslu života. Zátiší prostá lidského rozměru zase dávají na odiv barokní šerosvitnou skrytost všech zasutých odkazů.
Když se díváme z okna kdesi v Náhorním Karabachu od stolu plného jídla někam k horizontu, napadne nás, že člověk vlastně neví, co ho čeká. A přitom osudová rána může číhat v následující setině vteřiny za prvním kopcem, rohem domu či stromem.
V tom je Cudlín opravdový mistr. Dokáže navodit dojem mnohem širší duchovní problematiky, než bychom na první pohled čekali.
Otevřené okno domu v Náhorním Karabachu vede k nejisté budoucnosti.
Ovšem jen v tom případě, jsme-li na to připraveni. Když na zmrzlou řeku Tisu dopadá proud světla z nebe, můžeme v tom tušit určitou mysteriózní symboliku. A tušení, ve smyslu hledání tajemství, je klíčem k pochopení takto pojatých děl.
Karel Cudlín nás díky svým obrazům provází světem křížem krážem. Nevodí však diváka za ruku a neukazuje prstem na to či ono. Spíše mu dává jemné vodítko, malý náznak, kudy by se měla jeho mysl ubírat.
Už staří Řekové chápali pravdu jako cosi zasutého a poloskrytého. Cudlínovy fotografie jsou právě takto pojaté.
| Karel Cudlín |
|---|
| Galerie U Rytíře, Liberec, do 23. prosince 2013 |