Článek
Proč jste se stal sochařem?
Původně mě zajímalo hlavně herectví, a to celkem vážně. Jenže nový profesor kreslení na reálce, kam jsem chodil, mě přetáhl k sochařině. Víte, já potřebuju dělat rukama, manuální činnost je pro mě velice důležitá. A to by mi u herectví chybělo. Děláte gesta, říkáte text, ale nic z toho nezůstane. Po sochaři zůstanou díla, to mě na tom baví.
Mají herectví a sochařina nějaký styčný bod?
Kritici mi často vyčítají, že mé sochy jsou jako divadelní postavy, že dělají výrazná divadelní a hlavně přehnaná gesta. V tom je mi herecká profese stále blízká. Na školách studenty učí, že socha musí být zakotvená a stát pevně na zemi. A figury mají mít pohyb spíš jemně naznačený. Ale já to takhle nedělám. Chci, aby mé sochy pluly prostorem. Většinou stojí na špičkách a mají těla nakloněná. Tak mi to vyhovuje.
Víte předem, jak bude socha ve výsledku vypadat?
Nejprve si udělám menší hliněný model nebo reliéf. Zásadní je pro mě ten odpor hmoty, kterou klade materiál prstům. To je mnohem důležitější než nějaký náčrt. Jestli je socha povedená, poznám až po nějakém čase. Nejdřív mi přijde dobrá každá, ale pravda se ukáže až s odstupem.
Upravujete tedy své sochy dál?
Než se odleje, udělám ji v hlíně a tam lze sem tam něco opravit. Po určité časové pauze se občas věci jeví jinak a já někdy k soše přistupuji znovu a zasahuji do původního tvaru.
Stále vytváříte sochy žen podle vlastní fantazie, ne podle živých modelek?
Já mám modelky v hlavě. Ale hlavně vytvářím sochy podle svých blízkých. Drtivá většina ženských figur je dělaná podle mé první nebo druhé ženy. Je zvláštní, že má první manželka se jmenovala Eva, což je nejdůležitější postava Starého zákona, a druhá Marie, která má klíčovou úlohu v Novém zákoně.
Odlil jste posmrtnou masku Jana Palacha. Změnilo vám to život?
Velmi. Především jsem si srovnal priority a životní hodnoty. Když se setkáte s tak velkým a zásadním činem, který je u nás navíc naprosto neobvyklý, musí se to nějak projevit.
Když pak studenti přebarvili masku narůžovo, dotklo se vás to?
Bronzový odlitek byl na Filozofické fakultě v Praze. A když pak na začátku devadesátých let výtvarník David Černý udělal tank na Smíchově narůžovo, tak někdo přebarvil i mou masku. Bral jsem to jako pomstu za ten tank a důkaz toho, že duchovní síla masky stále funguje. Někdo si dal tu práci, aby vzal barvu a natřel ji. Takže dílo stále vyvolává nějaké reakce. A to je dobře.
Podle čeho jste vybíral díla na probíhající retrospektivní výstavu?
Měl jsem tým, ve kterém byla dcera Polana s mými přáteli, a všichni mi pomáhali. V podstatě je na výstavě všechno důležité, co jsem za svou kariéru udělal. Na výstavě je i socha, která byla součástí Pomníku obětem komunismu a kterou před deseti lety někdo poškodil dynamitem. Jedná se o dokument doby. Sochy fungují nejen umělecky, ale také politicky. Někomu zkrátka vadilo, že je součástí protikomunistického pomníku.
Jaké největší ocenění může sochař získat?
Umělci, třeba zpěváci, mají výhodu, že na koncertě cítí okamžitou reakci. My sochaři to máme složitější. Nějaký ohlas získáme například při vernisáži, ale důležitá zůstává určitá trvalost sochařského díla. A když třeba za vámi někdo přijde a pochválí vám nějakou sochu, tak to je pro tvůrce asi to největší ocenění.