Pro mnohé bude překvapením vzpomínka na rodiče. Většina maminčiných příbuzných byla po válce z republiky odsunuta. Matka Anna mohla zůstat, měla za manžela Čecha Josefa Renčína.

Není divu, že nikdy nepromluvila o zážitku z února 1945 z Drážďan, kam se k příbuzným se syny Josefem a Vladimírem přesunula ze Šluknovského výběžku s představou, že v tomto městě bude bezpečněji.
Prožité peklo se nezapomíná. „Zpočátku jsem měl lehké jazykové problémy, pletla se mi čeština s němčinou, ale v roce 1947, po přestěhování do Hradce Králové, už jsem mluvil jen česky,“ vyznává se Renčín v knize.

Dost ale životopisu, který nakonec s Hradcem nejvíc souvisí, možná ještě víc s manželkou Mílou, která je jeho oporou. Jistě některé čtenáře zaujmou zkušenosti s výslechy na StB, s cenzurou, ale uvítejme spíš jeho názory. A vzkazy přátel Komárka, Hrabala a dalších.

„Jedním z duchovních otců toho mého Dlabáčka a jeho přítele Macháčka byly postavy Voskovce a Wericha z předscén. Potom se můj obdiv k Werichovi přesunul na Mirka Horníčka,“ říká Renčín.

Snad i vzhledem ke svým vzorům ví, že by se „člověk neměl brát moc vážně“. I když k několika pocitům hrdosti se přiznává.

Třeba když v roce 1982 přišlo na jeho výstavu na Staroměstskou radnici sto čtyřicet tisíc rozesmátých návštěvníků. Kdyby nezemřel Leonid Brežněv a výstava nebyla zrušena, bylo by jich jistě víc.

No a potom otevřel jednu zahraniční výtvarnou publikaci a v rejstříku našel jména: Rembrandt – Rencin – Renoir. Světové uznání plebejského českého humoru.

Jan Boněk: Krabice od bot Vladimíra Renčína
Eminent, 152 stran, 299 Kč

Celkové hodnocení 95 %