Máte pořád kytaru, kterou jste dostal od strýce, když vám bylo dvanáct let?

Pořád ji mám, ale už na ni nehraju. Je to taková malinká kytara. Není skvělá, ale má pro mě citovou hodnotu. Nedávno se rozbila, tak jsem ji nechal opravit. Rozhodně to byl nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal.

Propadl jste jí hned?

Ano, hodně jsem hrál cizí písničky. Učil jsem se na nich různé nové triky. Byla to vzrušující doba. Myslím, že jsem tehdy hrál tak tři hodiny denně.

Brzy nato jste začal v rodném Nottinghamu koncertovat.

Začal jsem v roce 2009. Bylo mi patnáct a hrál jsem v tamních hospodách a podobně. Bavilo mě to, byla to příležitost rozvíjet řemeslo. Lidi v sále neznali mě, ani mé písničky. Bylo to fajn.

V kolika letech jste podepsal nahrávací smlouvu?

Bylo mi sedmnáct. Znal jsem někoho, kdo znal někoho dalšího a ten znal někoho u nahrávací společnosti. Bylo to jednoduché.

Před dvěma lety jste říkal, že jste nikdy nebyl v Americe a výlet tam je váš sen. Představoval jste si ho jako turné a měsíc v Malibu, kde jste nahrával s Rickem Rubinem své druhé album?

Už tehdy jsem si ten výlet představoval tak, že zahraju v pár klubech. Netušil jsem ale, že budu mít tak krásný tourbus a že to skončí nahráváním v Malibu. Že se to stalo, je pro mě úžasné.

Myslím, že od lidí, se kterými jsem měl na tom výletě tu čest, jsem se hodně naučil. A hlavně to byla další příležitost hrát hudbu, což mě vždycky těší.

Jak jste se dostal k slavnému Rubinovi?

Můj management mu poslal žádost. Myslím, že jsme očekávali, že se vůbec nic nestane. Ale on nám odpověděl, chtěl se potkat ve studiu a zahrát pár písniček, takže jsme to tak udělali.

Jak práce na albu v jeho studiu Shangri La probíhá?

Vstanete, on přijde zhruba v poledne, pak si sednete s hudebníky a učíte se písničku. Rick nám k tomu něco řekne, my také něco málo řekneme, pak písničku třikrát čtyřikrát nahrajeme a je hotovo. Jde se na další.

Dokonce jste prohlásil, že bude v budoucnu těžké pracovat s někým jiným. V čem je to ve studiu u Rubina výjimečné?

Ani nevím, možná v atmosféře. Lidi, které přivede, jsou moc milí a zároveň úžasní muzikanti, kteří toho hodně umí. Jsou tam děti, je tam zábava, prostě ideální místo. Proto jsem se nakonec rozhodl album pojmenovat po tom studiu, Shangri La. Je to mírumilovné místo. Měl jsem pocit, že jsem na prázdninách. Cítil jsem se odstřižený od civilizace a mohl jsem relaxovat.

Říkáte, že často píšete o věcech, o kterých by se vám těžko mluvilo…

Ano, jasně. Jsem si jistý, že to tak dělá hodně umělců. Většinou je těžké o citech hovořit, tak o nich místo toho zpíváme.

Jak vnímáte, když vás přirovnávají k Bobu Dylanovi?

Bob Dylan je Bob Dylan. Já se o ta přirovnání moc nezajímám, nečtu to. Někoho přirovnávat k jiným mi vlastně připadá trochu líné. Lidi prostě viděli kluka s akustickou kytarou a naskočil jim Bob Dylan. Je ale dost horších umělců, ke kterým by mě mohli přirovnávat…

Asi to má být především lichotka, vyjádření vašich kvalit.

Nechci být jako někdo jiný, chci být sám sebou.

Jak se vyrovnáváte s vysokým očekáváním?

Nikdo mě netlačí víc než já. Sám od sebe hodně očekávám, asi víc než kdokoli jiný.

Jaká ta očekávání jsou?

Že budu nahrávat alba a koncertovat. Ostatně, nic jiného by ode mě nikdo očekávat ani neměl, protože nic jiného neplánuji.