Prvním zklamáním bylo, že se na vlastní žádost festivalu nadále neúčastní Divadlo loutek. I když se do jejich inscenací při hodnocení dost šilo, je to pro celkový obraz i samotné divadlo škoda.

Druhé rozčarování jsem pocítila z inscenací činohry Národního divadla moravskoslezského. Ano, stále jsou v ní výborní herci, například Veronika Forejtová, Anna Cónová, David Viktora, Tomáš Jirman, Jan Fišar či Vladimír Čapka. Přibyli noví, třeba Veronika Lazorčáková a Aleš Bilík, ale jako by neměli co hrát.

Inscenace šéfa souboru Petera Gábora strádaly spornou volbou textu (Walserův Smrtihlav), nevyloženým tématem (Anouilhovo Pozvání na zámek), těžkopádností a doslovností režie i mdlými, nebo naopak přehrávanými hereckými výkony. Ještěže aspoň Klimszova režie hry Slož mě něžně hereckými zisky oprávnila volbu rovněž nijak excelentního textu.

Nevím, co se s činohrou NDM stalo, ale vystihují to slova titulní postavy inscenace Dezertér z Volšan Komorní scény Aréna, jež se stala hláškou letošního Ost-ra-varu: „Není to dobré, Mančo, není to dobré!“

Inscenace Arény mi naopak daly pocítit radost z divadla, jež dokonale „slouží“ hercům a skrze ně ovšem i tématu. Nejprve to byli skvostní páni v Gogolových Hráčích, pak dámy v poněkud problematických Goldflamových Ženách a panenkách a jako vrcholný zážitek poté všichni v chytré čechovovské parafrázi Ludmily Ulické Ruská zavařenina. Režiséři Ivan Krejčí a Ivan Rajmont umějí neokázalé, herecky naplněné a precizní divadlo. Díky za to.

Divadlo Petra Bezruče si hodnotit netroufám, viděla jsem jen loňskou Vianovu Pěnu dní, jež mě svou hravostí (režie Anna Petrželková) potěšila. V každém případě byl návrat do Ostravy životodárnou transfúzí dobrým hereckým divadlem, jaké se v Praze téměř nevidí.