RECENZE: Pražské léto očima čínského Bojovníka umění

Právě pomyslný kontrast těchto dvou výtvarných cest ukazuje rozdíl mezi zobrazováním života asijskýma a evropskýma očima. Pro umělce z říše středu je velice obtížné tvořit olejem či temperou na plátno, stejně jako je pro malíře ze středu Evropy složité používat tušovou techniku.

Malíř Wu Yi, jehož jméno znamená v překladu Bojovník umění, cizí metodu uchopuje tak, aby mu „nešla proti srsti“. Využívá její výrazové prostředky podle sebe a pro sebe. Maluje sice středoevropsky, ale duchovně je stále v Asii.

Proto pražská či česká zastaveníčka působí jinak, jsou jako by přetavená odlišnou kulturní tradicí. Wu Yi si například všímá našich žen, ale akcentuje na nich úplně jiné prvky než tuzemský umělec. Zásadně maluje blonďaté nebo zrzavé krásky a u aktů především zdůrazňuje růžovost jejich pokožky.

Možná proto, že takové dívky mají pro něj jako pro Číňana nádech exotiky. Stejně jako Gauguin zvýrazňoval u Tahiťanek čokoládovou kůži a barvy džungle, tak Wu Yi podtrhává světlé vlasy a světlou kůži. Tušové techniky zvládá Wu Yi zcela jiným způsobem. Je z nich patrné, že je tam jistější a zkušenější. Nicméně s historickými kulisami pracuje malíř ryze moderně. Tuš je pouhou cestou k navození archaické atmosféry, ale témata mají charakter už moderní.

Malíř operuje i se satirickou nadsázkou a s jemným humorem. Čínský voják pochoduje na chůdách se zbraní na rameni a s košíkem květin v ruce. Celou scénu pak umělec zarámoval rudou oponou evokující státní vlajku.

Wu Yi maluje tak, jak vidí svět. Často nám odkrývá až překvapivé momenty tuzemské každodennosti. Možná je to proto, že vychází z poněkud jiných kulturních tradic. Ale možná je to proto, že má originální cit pro jemný situační detail.