"Nějak se mi do toho jásání nad mým věkem nechce. Tak jsem odjel na měsíc na Podbanské a vzal jsem s sebou jenom ženu a pejska. Budeme chodit na procházky a bude nám krásně. Děti mi to měly trochu za zlé, že nechci slavit, ale až se vrátím, tak to vezmeme jedním vrzem i s Vladimírem (23. 5.). Nejspíš půjdeme někam do hospůdky," vyhnul se davům gratulantů oslavenec.

Když se řekne Vladimír Brabec, vybaví se většině diváků major Zeman z televizního seriálu Třicet případů majora Zemana, ačkoli herec před ním i po něm vytvořil desítky jiných postav. Je to osud, který postihl několik domácích herců. Miloš Kopecký žije v paměti diváků především jako ironický glosátor doktor Štrosmajer z Nemocnice na okraji města, stejně jako Ladislav Chudík zůstane pro české publikum laskavým primářem Sovou.

"Brabec a Zeman lidem prostě splynuli. To je fakt, se kterým už nic nenadělám. Do jisté míry jsem si na něj ale zvykl." K majorovi Zemanovi se dnes Brabec nevrací rád, ne že by se mu vyhýbal z alibismu, prostě o něm bylo řečeno a napsáno už tolik, že téměř není co dodat. Ostatně sám se k němu důkladně vrátil v knize Major Zeman - jak to vidím dnes, která vyšla v prosinci 1999. "Zeman nebyl žádný komunistický superman, ale policista, který věci řešil se ctí a který měl i svoje chyby, pochybnosti a slzy. To, že byl takový, přitahovalo lidi už tehdy a přitahuje je to k obrazovce i při nynějších reprízách seriálu. Pro mě byl především velkou hereckou příležitostí, kterou jsem v té době nechtěl odmítnout."

Narukoval do divadla

Více si však váží svých divadelních rolí, ačkoli mu nepřinesly takovou popularitu jako major Zeman. Vždy se cítil být především divadelním hercem, který každá večer nasazuje všechny své síly pro diváky v hledišti. Brabec totiž všechno dělá naplno. Neumí žít ani hrát tzv. "na půl plynu".

Nechtěl by být ničím jiným než hercem. Divadlo hrál už jako dítě. Na jeho rodném Žižkově sídlilo a sídlí dodnes Divadlo Akropolis, v němž v době Vladimírova dětství našlo útočiště tehdy slavné Pražské divadlo pro mládež Míly Mellanové. V tomto souboru se setkal s budoucími kolegy Stanislavem Fišerem, Karlem Richterem a několika dalšími. Ještě předtím ale zpíval v Kühnově dětském sboru, s nímž absolvoval i své první veřejné vystoupení. Bylo to ve Špalíčku Václava Trojana a Vladimír tam zpíval dokonce i své malé sólo. V té době mu určitě nenapadlo, že po letech bude zpívat a tančit před rozlehlým hledištěm karlínského divadla. "Kdyby mi to někdo řekl i v pozdějších letech, tak bych se mu vysmál."

Po maturitě vedly jeho kroky na pražskou DAMU, kde absolvoval studium herectví v roce 1953 u profesora Miloše Nedbala. O tom, kde bude hrát, ale přemýšlet nemusel. Tehdejší praxe rozhodovala za absolventy sama. Umístěnku dostal do Mostu. Vydržel tam rok a prý se tam hodně naučil. Jenže pak ho čekala vojna, a tak se ze všech sil snažil přežít ji u divadla. Ještě během studia statoval ve vinohradském Divadle čs. armády, kde se seznámil s režisérem Janem Škodou. Vypravil se tedy za ním s prosbou o "vojenské angažmá", ale bezvýsledně.

Kdosi mu poradil, ať to zkusí u E. F. Buriana, jehož Déčko bylo tehdy rovněž armádní scénou. "Tak jsem neváhal a vzal jsem to z Vinohrad pěšky Italskou ulicí s kopce rovnou na Poříč. Nechal jsem se ohlásit, Burian se přivalil v uniformě a já před ním začal rozkládat své fotografie a seznam rolí. On na mě koukl a povídá: Tohle já nepotřebuju, stačí, že tě vidím. Přines si převodku a od podzimu nastoupíš. Byl jsem na vrcholu blaha," vzpomíná Brabec.

U Buriana zůstal pět let. V té době odešel ze souboru Eduard Cupák a Brabec za něj převzal řadu rolí. Brzy však přišly i vlastní. Nejraději vzpomíná na Dykova Krysaře a na Hynka z Máchova Máje. "Už do smrti nebudu Máj slyšet jinak, než s Burianovou hudbou a voicebandem."

Z Národního ho odvezla sanitka, podruhé odešel sám

V roce 1959 mu režisér Otomar Krejča nabídl hostování na angažmá v Národním divadle. "Rozchod s Burianem nebyl snadný. Burian byl prestižní člověk a odchod ze souboru bral jako zradu. V té době jsem dostal i nabídku do Městských divadel pražských, ale Národní divadlo se neodmítá." Zvláště když přicházel do souboru, v němž byly legendární osobnosti českého divadla. "Někdy si připadám jako staromilec, ale setkání s osobnostmi jako byli pánové Höger, Smolík, Záhorský, Kreuzmann, Steimar, Karen, Řepa, paní Baldová, Scheinpflugová, Kronbauerová a další, bylo mimořádné a do hereckého života mi dalo strašně moc."

Spolu s o rok starším Luďkem Munzarem a o dva roky mladším Janem Třískou tvořili vyrovnanou trojici představitelů mladých mužů. Ve slavné Krejčově inscenaci Romea a Julie byli nerozlučnou trojicí Benvoliem, Merkuciem a Romeem. Z mladistvých rolí přešel k mužným typům, jakým byl Petruccio ze Zkrocení zlé ženy, stále víc se profiloval i jeho talent komediální. Pak přišel Cyrano z Bergeracu a s ním první odchod z Národního divadla.

"V květnu 1975 mě během představení postihl infarkt. Ještě jsem doříkal monolog a odpotácel se do portálu a už mě vezla sanitka do nemocnice na Františku, kde jsem se učil znovu žít. Primář mi řekl, že jsem se vyhnul pohřbu jen díky tomu, že je mi jednačtyřicet a jsem na tom fyzicky celkem dobře. A že nesmím tohle, to a ono, zkrátka skoro nic. Tak jsem odjel do lázní a v říjnu začal točit majora Zemana."

Přestože natáčení znamenalo obrovský zápřah, přežil do Brabec ve zdraví. Kvůli natáčení přerušil i své angažmá v Národním divadle. Stal se členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov, ale chyběli mu diváci. Když přišel režisér Evald Schorm v roce 1981 s nabídkou role Válka v Mášově Noční zkoušce, sáhl po ní dychtivě a vrátil se na prkna, která znamenají svět. Tentokrát už v rolích charakterních.

Podruhé odcházel z Národního divadla s plným vědomím toho, co činí. "Od začátku 90. let jsem se začal cítit v Národním nešťastný. Ne že bych nehrál, ale vadilo mi, že se vytrácí duch tohoto divadla, k němuž jsem pociťoval obrovskou úctu a lásku. Ze souboru odcházeli lidé, s nimiž jsem se cítil duševně spojený - Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Bořivoj Navrátil a další. V roce 1993 jsem měl rok do penze a umínil jsem si, že to vydržím. Ale moje žena viděla, že se trápím, a před koncem prázdnin mi řekla: Proč nedáš výpověď, nad se ten rok do penze nějak uživíš. A tak jsem odešel a dost se mi ulevilo."

Na mraky už jen s pojistkou

Bez práce ale nezůstal. Do roka mu nabídl ředitel Hudebního divadla v Karlíně Ladislav Županič roli plukovníka Pickeringa v muzikálu My Fair Lady. Brabec tuto roli hrál před odchodem v Národním divadle v Shawově Pygmalionu po boku Františka Němce jako Higginse. Celkem snadno se přeorientoval na muzikálovou verzi, která podle něj je dokonce zajímavější. Pickeringa hrál s Higginsem Ladislava Županiče a sklidili úspěch i před japonským publikem. V karlínském souboru pro něj začal nový život.

Následovaly další krásné role - mj. milionář Osgood Fielding z Někdo to rád horké. Za roli kabaretiéra Toddyho v muzikálu Viktor / Viktorie byl nominován na Cenu Thálie a když ji nakonec nedostal, byli mnozí přesvědčeni o tom, že je to pomsta za majora Zemana. Brabec v téhle roli totiž opravdu exceloval, naplno tančil, zpíval, hrál a vytvořil tak postavu nejen zábavnou, ale i psychicky bohatou a plnou laskavého humoru.

"V Karlíně jsem poznal něco nového a sice to, že jsem konečně mohl lidi bavit bez pocitu výčitek či studu. Naše generace byla totiž vychovávána k tomu, že divadlo má především poučovat, teprve poté bavit."

Kromě karlínského jeviště se věnoval i milovanému dabingu, televizi a rozhlasu. Všemu samozřejmě naplno, stejně jako svým koníčkům, loveckému toulání po lesích a létání na větroních. Odjakživa ho to táhlo vzhůru. Nad mraky si připadal svobodný a volný. "Když se vznáším tam nahoře, myslím na počasí, na přírodu, k níž se stále častěji vracím. Můžu si zpívat, opakovat roli anebo jenom mlčet a dívat se. Je to nádherný pocit."

Když se v září roku 2002 vracel z rozhlasu, postihl ho u Národního muzea srdeční kolaps, který ho málem stál život. Herecký Pánbůh mu ale poslal do cesty dvojici mladých lékařů, kteří mu pohotovou pomocí zachránili život. Vrátil se na jeviště, ale nad oblaka už si troufá jen ve dvojici, s pojistkou, sám už raději ne. Hlídá si zdraví a do sedmdesátky vstupuje s optimismem. "Zaplaťpánbůh, musím to zaklepat. Sice každý den cítím člověka, jak já říkám, každý drát, ale jinak je to celkem slušný."

Vladimír Brabec má před sebou práci na postavě pana Bonacieu z muzikálového zpracováni slavného románu Alexandra Dumase st. Tři mušketýři. Muzikál uvede v listopadu na scéně pražského Divadla Broadway v režii a choreografii Libora Vaculíka producentská společnost Cleopatra Musical. Momentálně ale nabírá síly procházkami po lese a užívá si jara. "Jen kdyby chtělo být lepší počasí, zatím pořád prší a tak jezdíme na Slovensku za kamarády," vzkazuje Brabec ze svého dobrovolného "oslaveneckého" exilu.