Hlavní obsah

Kateřina Janouchová: Řeč je nejen v exilu klíčem ke společnosti

Právo, František Cinger

Kateřina Janouchová, dnes česko-švédská spisovatelka a novinářka, navštěvuje Prahu především jako autorka úspěšných knih. Zároveň je tato matka pěti dětí dcerou významných rodičů. Otec František Janouch je světově uznávaný fyzik, spojený s Chartou 77 a její nadací, maminka Ada Kolmanová je také mimořádnou osobností ve světě vědy. Kateřina nyní představila český překlad druhého dílu románové série nazvaný Sesterstvo.

Foto: Profimedia.cz

Kateřina Janouchová

Článek

Jaké to je, být dcerou slavného otce?

Samozřejmě to klade na člověka určité požadavky, protože myslí na to, aby z vás rodiče měli radost, aby na vás mohli být pyšní. Zároveň se však od nich chcete nějak oddělit. Vytvořit si vlastní život a stát na svých nohou. Samozřejmě jsem na tátu i na mámu hrdá, ale přesto si říkám, že nejsem „jen“ jejich dítě, ale i sama sebou. Musím si najít vlastní cestu.

Je nějaký rozdíl v tom, jak jste na ten fakt myslela jako dítě a třeba dnes?

Když je člověk malý, tak rodiče nijak moc nesleduje ani nehodnotí. Má je rád a je rád, když s nimi má dobrý vztah. V dospělosti je rodič samozřejmě inspirací, vidíte ho v mnoha barvách. Zamýšlíte se nad tím, jakou cestou prošel, jaké potíže musel překonat. Nejhorší je to v době puberty. Jako teenager, který žije revoltou, se od nich chcete vzdálit a nevidíte jejich individuality. Jsou to obecně rodiče, kteří mají požadavky, a vy se chcete osamostatnit.

Do švédského exilu jste odešla v 70. letech jako mladá dívka. Jak bylo složité se začlenit do nového prostředí?

Pro mě to nebylo vůbec těžké. Já jsem se vždycky docela dobře adaptovala. Pro rodiče to bylo těžší, protože zanechali doma kus života. Byli formováni československou společností, tradicemi.

Důležité je naučit se řeč. Ta je nejen v exilu vlastně klíčem ke společnosti. Když ji neumíte, stojíte trochu mimo. Oba rodiče jsou vědci, mluvili hodně anglicky, takže se do Švédska stoprocentně nedostali. Jako dítě jsem se řeč dobře naučila a jako potůček jsem se vlila do pomyslné švédské řeky. Děti se také lépe přizpůsobují. Mají víc otevřenou duši i hlavu.

Co jste si tehdy pro sebe objevila o švédské mentalitě?

Lidé mají jiný temperament. Ale ve Švédsku neradi mluvíme o národní mentalitě, jako že třeba Rusové hodně pijou a Češi jsou melancholičtí a že Švédové jsou třeba nudní a zatrpklí. Samozřejmě jsou hodně ovlivněni klimatem. Čím jsem starší, tím více vnímám, že počasí duši hodně ovlivňuje. Často je u nás tma, lidé mají deprese. Vliv na to má i nedostatek slunce. Samozřejmě i velké vzdálenosti, kdy lidé bydlí na samotách, a tak spolu tolik nekomunikují.

Když to porovnáte s italským městem, kdy lidé mají velké rodiny, bydlí jeden nad druhým a málokdo je hodinu sám, je to rozdíl. Není u nás teplo. Švédové jsou „severští“. Dnes se tam však stěhuje hodně cizinců ze všech koutů světa, což mění celou kulturu.

Jak to bylo v době vašeho příjezdu?

Tehdy existovaly jen domácí tradiční restaurace, snad jedna pizzerie. Bylo to zjevení a lahůdka, když jednou za půl roku přivezli rodiče domů pizzu. Dneska tam najdete jídla z celého světa. Thajsko, Čína, Vietnam, Turecko… Jsou tam restaurace ze všech koutů světa. To hodně lidi ovlivňuje.

Když jsme přijeli, byly obchody o víkendech zavřené a končily velmi brzo. Výběr věcí i kultury byl hodně malý. Dnes se toho moc změnilo. Přišli lidé z mnoha zemí, kteří si vzali Švédy i Švédky. Kdybychom tam přišli dneska, tak by to bylo mnohem lehčí. Tenkrát jsme byli v místě, kam jsme se odstěhovali, jediní cizinci. Dneska tam žije pestrá směs národů.

Co bychom si jako občané České republiky měli od Švédů vzít za příklad?

Češi by měli, podle mého názoru, být víc kritičtí vůči tomu, co čtou v novinách. K reklamám a jejich kampaním. Ne všechno lze brát tak vážně.

Dneska se diskutují otázky emancipace, genderové, a člověk se má zamýšlet nad tím, co mu sděluje reklama. Třeba nucení do představy, že máma pere a táta sedí na gauči a čte noviny. Děti se nemusí vychovávat separátně, že holčičky jsou takové a kluci zase jiní. Dávat všem větší možnosti výběru, to je můj názor a zkušenost. Ne od začátku růžové pro jedny a modré pro druhé a předávat jim automatické tradice. Měla by se dětem poskytovat větší svoboda v rozhodování.

Vždycky také připomínám, že by se děti neměly bít. Celý svět by měl mít zákonně upravený zákaz bití dětí, jako je tomu ve Švédsku nebo v Norsku. Tady to ještě není, ale doufám, že k tomu dojde. Z tělesného trestání nikdy nic dobrého nevzešlo.

Foto: archív nakladatelství Mladá fronta

Kateřina Janouchová přijela ze Švédska představit překlad románu Sesterstvo.

O tom jste psala i v úspěšné encyklopedii Život dítěte…

Já o tom píšu vždycky. Je to moje zkušenost i přesvědčení.

Co bylo vůbec podnětem k vaší literární kariéře? Nebo jste chtěla být spisovatelkou odmala?

Vždycky jsem měla ambice psát, což jsem dělala i jako žurnalistka. Stát se spisovatelkou se mi však zdálo hodně náročné. Být sama a psát dlouhé hodiny… Jsem dost energický člověk, takže se pro mě novinářství víc hodí.

Teď vyšla kniha od Anny Kvapilové, která byla vedoucí na táboře dětí emigrantů v Norsku, a v ní citují můj dopis, ve kterém jsem jí v roce 1977 uváděla jednu báseň. I tak se projevovala moje budoucí ambice.

Napsala jste knihu Nejbližší, v níž jste popsala vlastní zkušenost života s člověkem, který propadl alkoholu. Za jak dlouho po vyřešení situace jste se rozhodla ji vydat?

Byly to asi tři roky poté, co přestal pít. Vůbec jsem si nemyslela, že bych o tom psala. Myslela jsem si, že je to soukromé téma, které nikoho nezajímá. Přece jen jsem měla představu, že budu psát knihy, až mi půjde na čtyřicítku. To budu mít víc klidu na duši, abych se mohla soustředit. Jakmile jsem si sedla ke stolu, tak to byl první námět, o kterém jsem chtěla psát. Nemohla jsem se zastavit. Ukázalo se, že to téma hodně lidí zajímalo.

Jak se ve Švédsku změnila atmosféra od doby, kdy jste vlastně jako první toto téma otevřela?

Změnila se hodně. O mnoha věcech se dříve nemluvilo, nyní se hovoří o hodně tabuizovaných tématech. Vyšlo několik knih dnes už dospělých dětí, jak vyrůstaly s rodiči alkoholiky. Jeden známý spisovatel se vyzpovídal o tom, jak také propadl alkoholu. Lidé ale stále kupují a čtou moji knihu, protože je to jediná výpověď viděná z perspektivy manželky a matky.

Vydala jste také detektivní příběhy, třeba i docela krutou prózu Horká stopa, nakonec i v nyní vyšlém románu Sesterstvo je kriminální motiv. Co vás na tom láká?

Nemám moc ráda příběhy plné brutality. Spíše s tajemstvím, s mysteriózním zázemím. Když tam jsou záhady, které řešíte, aniž by tekla krev. Od malička jsem četla Foglarovo Tajemství Stínadel, Tajemství velkého Vonta, Rychlé šípy, což jsou vlastně takové dětské detektivky. Proto mám ráda Dana Browna. Ten odhaluje tajemství spojené s náboženstvím, které není moc brutální. Neláká mě psychopat vraždící ženy jednu za druhou bez nějakého dalšího důvodu. Mělo by existovat další téma, intrika, která se v příběhu musí odhalit. V každé knize musím mít záhadu, kterou mám vyřešit. Se sedmým dílem románové série mám trápení, protože je tam jedna záhada, s níž si moc nevím rady, ale musím ji vyřešit…

Hrdinka Cecilie z vašeho druhého románu z této série, nazvaného Sesterstvo, chce nevěru manžela řešit kategoricky rozvodem. Jistě, jde o lež a zradu, ale neměla by převážit v případě tak početné rodiny snaha rodinu zachovat?

Vím, že v České republice se na to díváte jinak než ve Švédsku. Nejde však jen o jednu nevěru, to by možná nebyla taková tragédie. Ale Cecílie se cítí zklamaná a má pocit, že se vztah už nedá spravit. Ale není to tak docela pravda, protože jde o druhý díl a vyšlo jich šest. Jak jsem říkala, nyní přemýšlím o sedmém, takže se můžeme těšit na pokračování.

S tím kategorickým rozvodem to není tak docela pravda, protože ve vztahu Cecílie a Johna nic není uzavřeno. Nikdo se navíc nemůže zbavit svého včerejšího života…

Oni na vztahu také pracují, navštěvují manželskou poradnu. V tuto chvíli to řeší tím, že se uzavírají do sebe, ale není to na beton, jak bych řekla.

Lidé jsou různí. Pro někoho není nevěra velký problém, pro jiného třebas až kardinální. Záleží na individuální povaze. Někdo ji nepromine, jinému tak nevadí.

Co si myslíte o fenoménu tzv. severské detektivky, kterou odstartoval zájem o trilogii novináře Stiega Larssona. Vy jste ho osobně znala?

Ne, ani jsem jeho knihy nečetla, ale viděla jsem film. Mám za to, že je v tom hodně feministického motivu, kdy se slabá žena pomstí mužům, kteří jí ubližovali a znásilnili ji. Je v tom kritika patriarchální společnosti, v níž muži mají všechnu moc. Nejsilnější je ten, kdo má vysokou pozici v policii nebo v politice. Navzájem se podporují. Larsson pracoval v časopisu, který byl také kritický ke krajní pravici. Knihy se začaly dobře prodávat, až když tragicky zemřel v mladém věku.

Vydávat knihy je záležitost komerční, takže když nakladatelé vidí fenomén spojený s tragickou smrtí, chtějí čerpat dál z tohoto zdroje. On byl ze severu, máme i jiné autory odtud, a tak v tom budeme pokračovat. Když lidé chtějí další knihy, tak jim je nabídneme. Navíc Larssonův život je vlastně i detektivní příběh. Spor mezi partnerkou, s níž žil, a mezi otcem a bratrem, kteří získali jeho práva, to je vlastně zajímavá zápletka. Hodně se o tom ve Švédsku psalo, což fenoménu Larsson dodalo na zajímavosti.

Sesterstvo vyšlo v překladu Lucie Johnové. Jak jste s ním spokojena?

Velice. Lucie je výtečná překladatelka, velmi dobře spolupracujeme a myslím si, že knihy vylepšuje. Tak to má být, že vám cosi přidá. A že knihy udělá více přístupné pro české čtenáře, pro české prostředí. Poskytnout jim českou duši. V tom je velmi dobrá.

Jakou máte zkušenost s překlady svých knih mimo Švédsko?

Je velmi těžké se prosadit jinde než v zemi, kde žijete. Což není jen moje zkušenost. Jsem moc ráda, že moje knihy vycházejí v České republice, na Slovensku, v Rusku, ve Finsku, Dánsku, Norsku, v Nizozemsku. Moje dětské knihy vycházejí ve větším množství. Tady jsem známá i jako dcera Františka Janoucha, mám tu víc a víc čtenářů, takže jsem spokojená. Dostávám dopisy, e-maily.

Jaký byl nejzajímavější?

Hodně ohlasů jsem dostala po vydání knihy O lásce a sexu. Psalo mi mnoho rodičů s poděkováním, že jsem ji napsala. Že jejich děti v pubertě, zvláště dcery, si ji mohou přečíst. Čehož si hodně vážím. Negativní reakce je rychlejší, což se mi zatím nestalo. O to víc si vážím uznání, protože pochvalu člověk říkává málokdy, spíš z něho vypadne kritická připomínka. O ní pak přemýšlíte, jestli je to tak, nebo ne. V tomto případě to byly jenom kladné ohlasy.

Kateřina Janouchová: Řeč je nejen v exilu klíčem ke společnosti

KATEŘINA JANOUCHOVÁ prorazila v literárním světě v roce 2004 knihou Anhörig, česky vyšla s názvem Nejbližší v roce 2007. V rodné zemi byly vydány i další romány: Horká stopa, Ukradené dětství a Dcera na přání. Napsala také řadu titulů o lásce a sexu, mj. Kniha o orgasmu a Tajné sexuální fantazie švédských žen. Její tvorbu pro děti zastupují úvod do tajemství života Jak jsem přišel na svět a série knih O Ivance. Nyní vydané Sesterstvo je druhou částí románové série s porodní asistentkou Cecilií Lundovou v hlavní roli, první díl nazvaný Podváděná vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2012.

KATEŘINA JANOUCHOVÁ prorazila v literárním světě v roce 2004 knihou Anhörig, česky vyšla s názvem Nejbližší v roce 2007. V rodné zemi byly vydány i další romány: Horká stopa, Ukradené dětství a Dcera na přání. Napsala také řadu titulů o lásce a sexu, mj. Kniha o orgasmu a Tajné sexuální fantazie švédských žen. Její tvorbu pro děti zastupují úvod do tajemství života Jak jsem přišel na svět a série knih O Ivance. Nyní vydané Sesterstvo je druhou částí románové série s porodní asistentkou Cecilií Lundovou v hlavní roli, první díl nazvaný Podváděná vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2012.

KATEŘINA JANOUCHOVÁ prorazila v literárním světě v roce 2004 knihou Anhörig, česky vyšla s názvem Nejbližší v roce 2007. V rodné zemi byly vydány i další romány: Horká stopa, Ukradené dětství a Dcera na přání. Napsala také řadu titulů o lásce a sexu, mj. Kniha o orgasmu a Tajné sexuální fantazie švédských žen. Její tvorbu pro děti zastupují úvod do tajemství života Jak jsem přišel na svět a série knih O Ivance. Nyní vydané Sesterstvo je druhou částí románové série s porodní asistentkou Cecilií Lundovou v hlavní roli, první díl nazvaný Podváděná vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2012.

Reklama

Výběr článků

Načítám