Cestou ke starobylé břevnovské vile, kde bydlel, musel člověk vystoupat sněhovým kobercem přikryté a nekonečně dlouhé schodiště. Každý schod v mé hlavě evokoval jednu zpěvákovu píseň.

Ty skladby vlastně lemují celý můj život, napadlo mě. A také mě napadlo, že Bobek se až nebezpečně blížil oněm osamělým hrdinům, o kterých často zpíval.

Přivítal mě v pracovně plné historického nábytku a u stolu mi podepsal svou desku Když na ta léta vzpomínám.

Oknem dopadalo do pokoje pošmourné světlo předvánočního podvečera a u stolu s otevřeným vínem bylo příjemně. Zrovna na nostalgické vzpomínání.

Mluvil o poslechu prvních písní, které zpívali Elvis Presley a Johnny Cash. O tom, proč se rock’n’roll dá zpívat pouze anglicky, smutně vzpomínal i na svého zemřelého přítele architekta Jana Kaplického.

Samozřejmě jsme nemohli zapomenout na proslulou historku, kdy si na velvyslanectví USA v Praze mohl zazpívat s Johnnym Cashem píseň Sunday Morning Coming Down.

O několik dní později vystoupil Pavel Bobek v pražském KD Vltavská. Ačkoli u mikrofonu seděl na židli, dokázal svou vitalitou utáhnout celý koncert. Blížil se Štědrý den a bylo vidět, že pro mnohé lidi v publiku měl tento zážitek charakter vánočního dárku.

Když jsem zpěvákovi o několik dní později přinesl své fotografie z koncertu, udiveně mi řekl: „A opravdu při zpívání vypadám takhle?“

Včera přišla smutná zpráva: Pavel Bobek zemřel. Okamžitě mě napadl úryvek z jeho písně Desperát (v originále Highway Man), v níž stojí: „...najdu si tam místo, kde pak můžu klidně spát, možná se vrátím zpátky zas jak desperát nebo jak kapka deště nebo sekvojový dým, ale přetrvám, to vím, a zas se objevím, objevím, objevím…“