RECENZE: Evoluce Mandrage má smysl

Po prvních dvou albech překvapila před dvěma lety povedenou kolekcí Moje krevní skupina, na kterou nasázela minimálně tři jednoznačné hity a svým diváckým potenciálem obsadila mainstreamová rádia a klubová a festivalová pódia.

Na albu nicméně trochu haprovaly texty a ne všechny písničky měly tak promyšlenou melodickou linku, aby se posluchač nemusel obávat toho, že na něj kapela ušila prvoplánový atak v disciplíně podbízivosti.

Nové překvapení připravili Mandrage před pár dny, když vydali aktuální desku Siluety. Místo aby v klidu opakovali zajetá autorská a textová zaříkávadla, která pro ně v posledních měsících na scéně výtečně fungovala, ponechali autorskou a zvukovou evoluci zaúřadovat měrou vrchovatou a jistě i spravedlivou.

Kapela přibrala do sestavy klávesistu Františka Boříka, opřela se o zvuk jeho nástroje, jehož úloha je v mnoha písních velmi důležitá, a natočila desku, která je pro milovníky cílené líbivosti tak trochu ranou pod pás. Pokud ale překonají první dojem, budou jistě spokojeni spolu s těmi, kdo hledají v tvorbě umělců vývoj.

Když v létě vyšel singl Na dlani, bylo zřejmé, že Mandrage vskutku umějí připravit melodickou písničku a dokáží jí už navíc dát smysluplný text bez do uší bijících klišé. Album tento trend potvrdilo.

Nepřináší laciné popěvky, nýbrž sofistikované melodie, které mají příběh, gradaci a ještě znějí moderně. Je to jistě i proto, že se pětice spojila s producentem Ecsonem Waldesem, jenž nemá s aktuálními trendy na hudební scéně problém.

V textech už nejsou nahodilé rýmy a hrst nesmyslů, jak tomu bylo na předešlých počinech. Příběhy písniček z kolekce Siluety jsou po technické stránce funkční, po obsahové (mají-li děj) nesporně průzračnější než tomu bylo v minulosti.

Ne že by šlo o hluboké výpovědi, tak daleko zatím Mandrage nepostoupili. Rozhodně ale vznikly texty, které při poslechu nedráždí dobrou náladu a nerozčilují svou nešikovností. Výjimkou je snad jen písnička Ach ty rozchody, ve které je liché mudrování bez pointy a s několika nemnoho povedenými rýmy.

Méně silnou stránkou tvorby Mandrage zůstal zpěv Víti Starého. V několika písničkách nicméně dostal od techniků pro svůj hlas nápaditý efekt, což z něho pro písničku učinilo důležitou hmotu, a stejně tak je dobrý nápad nechat jej v některých momentech tak trochu vyjeknout, protože to upoutává pozornost. Jinými slovy je zřejmé, že i s touto položkou skupina pracovala.

Vezmeme-li v potaz, že evoluce byla chtěná a nepřišla náhodou, pak je zřejmé, že Mandrage mají větší potenciál, než to vypadalo po prvních dvou albech.