Článek
Zkušený choreograf velmi vytříbeného tanečního slovníku se pustil do ambiciózní choreografie velkého divadelního a výpravného formátu ve snaze vyjádřit vše, co k Shakespearovu dílu náleží. Největší devízou je však nádherná Prokofjevova hudební partitura s několika citlivě zvolenými škrty, kterou živě hraje Orchestr Státní opery.
Hned v prvních scénách je jasné, že se Petr Zuska důkladně a promyšleně připravoval a zkoumal příběh o věčných milencích z jiného úhlu chápání. Zrušil některé postavy – Chůvu, Kapuletovou, Monteka, Parise i Vévodu veronského, a naopak přidal či oživil Královnu Mab z hlubokého Merkuciova monologu.
Neznámá abstraktní postava zla, chladu a poselství smrti, personifikovaná do taneční křišťálové formy, zasahuje do příběhu zásadně. Je všudypřítomná jako neúprosný osud.
Protipólem je dobro konající páter Lorenzo, který se stal namísto vévody i jakýmsi diplomatem, vychovatelem, domácím přítelem.
V režijním výkladu je však zároveň viníkem a nechtěně konspirujícím vykonavatelem příští tragédie. Dva rozhádané rody Zuska staví do polarity ženství a mužství, tedy v tanečním světě do neutuchajícího proudu partnerského nesouladu.
Chvílemi se divák přestane orientovat ve sledu neustálého toku rychlých tanečních kreací a výstupů a mnohých, leckdy zbytečných scénických změn (stále se mění zadní projekce a opony k doplnění již tak dostačující lehké konstrukce scény).
Bohužel přemíra nápaditosti vlastní příběh popírá a nenechá diváky spoluprožívat silné emoce Romea a Julie ani v jejich tragickém konci.