Zakládali jste tuhle kapelu s tím, že se jednou budete hudbou živit?

Ne. To pak není hudba, to by nebylo umění. Představa, že bychom do toho šli s tím úmyslem, je naprosto směšná. Jde nám o to, něco vytvořit. Jde o lásku, o sebevyjádření. Že na tom vyděláte, je vedlejší produkt. Navíc je to hodně těžké. Když si hudbou dokážete vydělat, máte velké štěstí. Představa, že to od začátku pojímám jako nějaký obchodní produkt, mě upřímně řečeno dost děsí. Nemůžete začít dělat hudbu proto, abyste se jí živili. To je hrozná představa. Když chcete vydělávat, neoddávejte se hudbě. Je to dřina.

Tak co začínající kapela potřebuje. Vizi?

Ani to ne. Prostě jenom chuť hrát. My vizi nemáme doteď. Nikdy jsme neměli plán pro příštích několik let. Nikdy ke kapele nepřistupujeme jako ke kariérnímu rozhodnutí, to by asi byla umělecká sebevražda. Jediný náš plán je dělat hudbu, která se nám líbí, kterou bychom sami poslouchali, koupili bychom si album a rádi ji slyšeli na koncertech. To jsou jediná pravidla, kterých se držíme. Myslím, že takhle se k umění přistupovat musí. Nemůžete ho dělat z jiných pohnutek, to by bylo peklo.

Zpěvák Simon Neil v rozhovoru pro The Guardian řekl, že se bojí toho, že by vám někdo jako Coca-Cola nabídl půl miliónu liber, abyste pro něj napsali písničku. Dostáváte takové nabídky?

Ne až tak velkorysé, ale začíná být čím dál těžší některé věci odmítnout. Jednoduše proto, že už nikdo nekupuje desky a je těžké se protlouct. Je to složité, žijeme svůj sen, jezdíme po světě v krásných autobusech, navštěvujeme krásná města – Prahu, Bratislavu a další krásná místa. Lidé nás mají rádi, ale nikdo nekupuje desky, takže to musíme řešit jinak. Nicméně jsme zatím dokázali odolat lákavým nabídkám, abychom pro někoho napsali píseň.

Existují nějaké společnosti, kterým byste ji napsat neodmítli?

Nemyslím si. Dovolili bychom asi některým, aby použily písničku, kterou jsme už vytvořili, to není nic proti ničemu. Ale že bychom ji psali s tím, že je pro nějakou konkrétní společnost, to se nestane.

Texty na posledním albu Opposite jsou velmi osobní a emocionální. Psal Simon Neil takové texty od začátku?

Ne, v časech prvního alba Blackened Sky a dalších dvou desek pro nás byly texty tím posledním. Ne že bychom je podceňovali, ale nezdály se nám tak důležité jako hudba. Ta byla vždy hlavní. Texty byly v začátcích záhadnější, byl to ten typ textů, kdy vlastně vůbec nevíte, o čem jsou. Podobně to měla třeba Nirvana.

Na čtvrtém albu Puzzle už jsou významy daleko přímočařejší a zřejmé. Bylo to album o smutku a o tom, že jste něco ztratil. Od té doby jsou naše texty velmi osobní a týkají se smutku, vztahů, lásky a podobných věcí. Simon už teď píše jenom o tom, co sám prožívá a cítí. Z toho pramení velká upřímnost.

Myslím, že i díky tomu si k nám lidé po třech méně úspěšných albech našli cestu. Konečně se s těmi písničkami mohli pořádně identifikovat a všechno to doopravdy začalo. Někteří fanoušci se pak začali identifikovat natolik, že se třeba nechávají tetovat jako my a podobně.

Může být bubenický part nebo třeba kytarový riff stejně niterný jako text písně?

Myslím, že ano. Pro autora hudby určitě, a řekl bych, že pro posluchače dokonce ještě víc. Rytmus nebo riff se mnou kolikrát pohnou stejně nebo i víc než text. Někdy se stane, že se vám slova zdají skvělá, a když se pak dozvíte, o čem umělec psal, celé se to pokazí. Původně se vám to líbilo, a najednou ho začnete nenávidět. To se s hudbou nemůže stát. Proto je mi bližší hudba jako taková. Může vyznít různě, podle okolností, na desce může být jiná než naživo. Má mnoho různých tajných zbraní.

Což si Biffy Clyro náležitě užívají. Vaše hudba zní na koncertech agresivněji než na albu…

To, co předvádíme naživo, se podle mě na albu nedá zachytit. Kromě chyb a energie publika je tu i vizuální vjem. Dáváme do toho strašně moc energie. Ve studiu to nelze udělat stejně. Není tam dav pod pódiem, který hraje na koncertech zásadní roli. To napojení s fanoušky vás dostane. Hraničí to s posedlostí, je v tom něco téměř démonického. Nelze to nahrát. Jsou to dvě různé potvory.

Jeden čas jsme se snažili to ztvárnit na albu, stejně jako to dělá mnoho kapel, ale pak jsme přijali jako fakt, že to jsou dvě různé umělecké formy. Album si člověk pouští mnohokrát dokola, je proto skvělé, když je na něm mnoho různých vrstev. Musí být perfektní, je to práce nadlouho, musíte vytvořit celou zvukovou krajinu. Kdežto na koncertě jde o přítomný moment, důležitá je vášeň.

Kromě toho hrajete při různých příležitostech i poměrně dost akustických setů.

Ty máme také rádi. Když můžete písničku zahrát na všechny možné způsoby a zaujme, i když ji zahrajete komorně s akustickou kytarou, znamená to, že je dobrá. Baví nás si s tím hrát.

 Biffy Clyro už hráli s mnoha slavnějšími kapelami, třeba s Muse, U2 nebo Rolling Stones.

Biffy Clyro už hráli s mnoha slavnějšími kapelami, třeba s Muse, U2 nebo Rolling Stones.

FOTO: Supraphon

Zdá se, že pro Biffy Clyro je letošek úspěšný. V lednu vyšlo vaše dvojalbum Opposites a získali jste cenu hudebního časopisu NME pro nejlepší britskou kapelu roku. Byl to pro Biffy Clyro důležitý rok?

Byl to úžasný rok. Nepoužil bych asi slovo důležitý, ale hodně jsme si ho užili. Vydali jsme dvojalbum, což je –  řekl bych – sen mnoha kapel. Navíc se dostalo na první příčku hitparády a vyhrálo několik cen pro nejlepší album. Byli jsme také headlinery na britském Reading and Leeds Festivalu. Už jenom hrát tam je pocta, ale být hlavní hvězdou je neuvěřitelné. Jsme na úspěšném turné po Evropě a z toho, že jsme vyprodali koncert v Praze, se mi točí hlava. Vyprodali jsme koncerty i na místech, na kterých jsme nikdy předtím nebyli, třeba na Slovensku. Je zvláštní mít fanoušky na místech, kde jste nikdy nebyl. Hlavně proto, že jsme vždycky museli tvrdě pracovat, abychom získali vůbec nějaké fanoušky. V Británii to trvalo roky, v Americe jsme pořád malá kapela, takže Evropa nám svou vřelostí dělá velkou radost.

Zmínil jste, že vydání dvojalba byl váš sen. V některých zemích, například v České republice, ale vyšlo ve zkrácené verzi jako jediný disk. Proč to tak je?

Ano, někde vyšlo jen čtrnáct písniček. Opravdu hodně mě to štve. Stalo se to až v úplném závěru, už jsme mixovali, mazlili se se zvukem, a přišla nahrávací společnost s tím, že by chtěla vydat i krátkou verzi. Je to urážející. Celou dobu jsme měli její podporu a na konci se vyděsila a začala z toho couvat. Důvodem, který uvedla, bylo, že je dnes málo obchodů s cédéčky, a tak se alba prodávají i v supermarketech, které prý nechtějí skladovat cédéčka, která jsou o něco tlustší. Věřili byste tomu? To byl jejich důvod. Taková blbost.

My jsme měli nějaký záměr. Je to dvojalbum – jin a jang – ty desky fungují spolu. A někdo vám řekne, že vydá kratší verzi. Byli jsme tak naštvaní, že už jsme o tom později nikdy nemluvili. Jako by se to nestalo. Dá se to sice řešit tak, že si připlatíte a necháte si to album dovézt, nebo si koupíte ty zbylé písničky digitálně, ale to je na nic. Kratší verze neměla existovat. Jak jsem už říkal, když jde o obchod, hudba trpí.

Vybrali jste písničky, které budou na kratší verzi, osobně?

Ne, řekli jsme, že s tím nechceme mít nic společného. Šlo to mimo nás. Nedokázali bychom je vybrat, náš záměr byl jiný. Řekli jsme, ať si tam dají, co se jim líbí.

Můžete říct, jaká byla atmosféra ve studiu při nahrávání posledního alba Opposites ve srovnání s natáčením debutového alba Blackened Sky, které vyšlo v roce 2002?

Tehdy jsme byli hodně mladí. Prakticky jsme nevěděli nic, byli jsme úplní začátečníci. I když, abych vás zas neuváděl v omyl, to, jak nahrávat, a podobné věci, jsme se učili ve škole. Takže trochu jsme toho zase věděli. Zářily nám oči a užívali jsme si to.

Dnes už jsme sebejistí, máme přesnou představu o tom, co chceme vytvořit. Na začátku natáčení jsme trochu zaškobrtli, ale dali jsme se do pořádku a pak už to bylo skvělé. Osvobozovala nás myšlenka, že natáčíme dvojalbum. Měli jsme pocit, že máme dost času a prostoru se plně vyjádřit. Měli jsme tolik nápadů, že jedna deska by nám nestačila.

Stále žijete poblíž Glasgow?

Ano, do Londýna bychom se nikdy nepřestěhovali. Já žiju asi dvě míle od rodičů, Jim se přestěhoval do Glasgow a Simon žije nedaleko od místa, kde žije jeho rodina. Máme to k sobě vzájemně asi třicet minut. Pořád zkoušíme na mléčné farmě. Kolem jsou krávy a žádná nahrávací společnost. Ta je až v Londýně – a budeme rádi, když tam zůstane. Nechceme, aby nám někdo motal hlavy. Proto jsme to pořád jenom my tři na farmě. Žádné rozptylování.