V České republice se momentálně těší severské detektivky velké oblibě. Spatřujete v nich něco originálního?

Věcí, které lidi mimo Skandinávii fascinují na knihách z naší části světa, je víc. Hodně se například zabýváme počasím, protože na severu stále prší, pořád je zima i tma a v některých oblastech nevidíte světlo po celé měsíce. To samozřejmě ovlivňuje lidi, kteří ve Skandinávii žijí, a v naší literatuře je to znát. Vytváří to nevšední prostředí pro všechny ty příběhy.

Vím, že se detektivním příběhům ze severu někdy říká scandicrime nebo nordicnoir, ale to se mi zdá zavádějící. Ve Skandinávii jsou autoři, kteří pokračují v tradici dvojice Maj Sjöwallová a Per Wahlöö či Henninga Mankella. To jsou spisovatelé, kteří psali o skandinávských společenských tématech. Ovšem stejně jako ve francouzské oblasti Champagne najdete všechny druhy vína, nejen to s bublinkami, i u nás existuje autorská pestrost.

Jaké místo v ní zaujímáte vy?

Osobně si myslím, že stojím jednou nohou ve skvělé tradici skandinávské detektivky a druhou jsem blíž americkému stylu, v němž je důraz kladen na postavy a příběh. Společenská témata nemusí být nutně tak důležitá, ale myslím, že můžete nabídnout obojí.

Které severské autory detektivek máte rád?

Samozřejmě jsem vyrostl na Mankellovi. Když jsem začínal psát, měl na mě zásadní vliv. Jako Nor také nemáte šanci nečíst Joa Nesbøa. Podle mého je u nás zdaleka nejlepší, minimálně pokud jde o vyprávění. Hraje si se čtenářem způsobem, který mě baví.

Studoval jste žurnalistiku a pracoval jako novinář. Považujete to za dobrou průpravu pro dráhu spisovatele?

Rozhodně. Hodně jsem se díky tomu řemeslu naučil. V obou profesích je nutné čtenáře zaujmout už prvním slovem. Také jsem se naučil efektivitě. Pracoval jsem mnoho let jako internetový novinář, takže jsem musel psát rychle a jít vždy rovnou k věci, přitom být velmi přesný, když došlo na fakta. Hodně mi to pomohlo.

Psal jste jako novinář o kriminálních případech?

První čtyři roky jsem pracoval jako editor všech možných druhů článků, takže jsem psal, respektive přepisoval, i články o zločinech. Ale sám jsem nikdy na žádném kriminálním článku nepracoval. Myslím, že dovednosti, které musí mít jejich autor, se velmi málo liší od toho, co musí umět třeba sportovní redaktor. Vždy je třeba zapojit mozek, dobře se ptát, mít dobré zdroje, vyznat se v nich a neodchýlit se od faktů.

Byl kriminální román Kamenný déšť z roku 2010 vaším prvním literárním dílem?

Ne, začal jsem psát, když mi bylo dvacet. Ale až po čtyřech neúspěšných pokusech a patnácti letech mi něco vydali. Můj čtvrtý pokus vlastně nyní vychází v Norsku dodatečně. Je to mladá, ale dospělá kniha, pro kterou jsem si loni v zimě našel konečně čas ji přepsat. Vidíte, zase vracím ke slovu přepisovat. Jsem rád, že jsem ji dokázal dokončit.

Hrdinou vašich knih je novinář Henning Juul. Do jaké míry je tato postava autobiografická?

Popravdě řečeno do velké míry. Po svých čtyřech literárních pokusech, které nevyšly, jsem si uvědomil, že musím psát o něčem, co znám. Proto je Henning Juul novinář, žije v Oslu, hraje na piano a občas skládá písničky. Naštěstí jsem ale nepřišel o děti, jak se to stalo jemu. Mám dvě. Má matka není té jeho vůbec podobná a můj otec, který se sice jmenuje Henning, se tomu literárnímu také vůbec nepodobá. Je stále naživu a zdráv. Moje sestra není ministryně spravedlnosti, ale doktorka. Také musím říct, že jako novinář je Henning o hodně chytřejší, než jsem byl já. Proto mě baví jeho postavu vytvářet. Zároveň je extrémně náročné muset si představovat, jaké to je přijít o dítě jako on.

V České republice vyšla nedávno kniha Fantomová bolest, která je druhá z plánovaného šestidílného cyklu. Příští rok u nás vyjde i váš třetí krimiromám Bloodtake. Kolik knih z plánovaných šesti již máte napsaných?

Dříve, než jsem začal psát tu úplně první, napsal jsem si synopse všech příběhů, které jsem o Henningovi chtěl povědět. Ukázalo se to jako materiál pro šest knih. Hodně se ale během psaní změnilo, proto jsem se nakonec rozhodl, že těch knih bude jen pět. Je pro to několik důvodů, nechci vás nudit detaily, ale Henning se ve čtvrté knize, kterou právě píšu, dostane velmi blízko pravdě a bylo by špatné psát ještě jednu celou knihu, než se čtenáři dozví, jak to dopadne.

Máte tedy již v hlavě celý příběh až do konce?

Vím, jak to všechno skončí. A jedno vám řeknu, bude to třaskavý závěr. Ještě ale navážu na předchozí otázku. Jednoho dne může série o Henningovi mít i šest, sedm nebo třeba dvanáct knih. Nebudou už ale o jeho synovi. Henning je tak silná postava, že až dodělám těch pět knih, budu muset chvíli psát o něčem jiném. Mám mnoho nápadů, které bych chtěl rozvinout.

Prý práva na zfilmování všech vašich knih koupila nějaká filmová společnost. Jak si vysvětlujete, že zakoupila práva na knihy, které ještě nevyšly?

Řekl bych, že té myšlence opravdu věří. Navíc natočit film trvá roky a myslím, že ho nebudou natáčet ke každé knize. Můžou se třeba rozhodnout spojit dvě dohromady. Opravdu nevím, nepodílím se na vzniku těch filmů.

Takže se nepodílíte na psaní scénáře?

Rozhodl jsem se to nedělat, aspoň dokud píšu knihy. Zaberou mi dost času samy o sobě a chci se na ně soustředit. Až je ale dokončím, mohl bych filmařům své služby nabídnout, pokud mě budou chtít do týmu. Koneckonců nikdo ten materiál nezná lépe.

Které světové autory rád čtete a proč?

Nejvíc mě v poslední dekádě ovlivnili Harlan Coben a John Hart. Coben kombinuje širokou škálu skvělých příběhů a má bezvadný smysl pro humor. Je jeden z mála autorů, kteří se odvažují psát vtipné krimipříběhy a utáhne to. Když čtu jeho knihy, často se směju nahlas. John Hart se mezi mé favority dostal hlavně proto, že píše skvěle. Jeho postavy mají mnoho rovin a zároveň jsou komplexní. Příběhy jsou plné emocí a překvapení. Pokud jednou někdo zmíní mé jméno ve stejné větě s Hartem a Cobenem, budu šťastný muž. Neřkuli pyšný.

Myslíte si, že zůstanete u psaní detektivek, nebo byste se rád vydal i k jiným žánrům?

Jednou bych určitě chtěl vyzkoušet i něco jiného. Myslím, že je nezbytné, aby se autor posunul. Nesmíte zůstat ve své komfortní zóně. Ale zatím se soustředím na detektivky, jak už jsem řekl, mám v hlavě mnoho nápadů. Objeví se v hlavě a jediný problém je najít si čas je napsat. Je těžké říci, co je před námi.