Článek
Trojice herců a muzikantů hrajících na klarinet, basklarinet a akordeon si dvě hodiny ironicky i láskyplně pohrává se švýcarskými tradicemi a lidovou hudbou zprofanovanou na kýč. Představení je prošpikováno odkazy na zelené švýcarské louky, bublající potůčky, pasoucí se krávy a ovce (jedna se objeví i na scéně), ale i na dobré jídlo a pití.
Letošní vrcholy měly rozměry spíše pahorkatin než alpských výšin
A také spoustou zvonů a zvonků, které kromě nezastupitelného zvuku mají svou roli i v zobrazovaných obyčejích. Pánové se drží věty, kterou pronesou o Bernském pochodu: „Mnoho toho neslibuje, ale co slíbí, to dodrží.“ Příjemná tečka za festivalem.
Jaký byl letošní ročník? Jako motto si stanovil otázku „Was ist los?“ (Co se děje?), ale odpovědi jen naznačil. Divadelní lahůdky, jaké v minulosti festivalu představovaly inscenace režisérů Marthalera, Percevala, Ostermeiera, Zadeka či Hartmanna, se nekonaly.
Buď se v německém divadle neurodilo, anebo festival, zápasící jako většina opravdu seriózních a ambiciózních domácích projektů s nedostatkem financí, na ně neměl. Nejspíše obojí. A tak i letošní vrcholy měly rozměry spíše pahorkatin než alpských výšin.
Vlastně za ně lze pokládat jen berlínského Oidipa. Město a mnichovského Jidáše. A obě inscenace zaujaly spíše díky precizním hereckým výkonům než kvalitám textových předloh.
Jasně deklarované téma dané výše zmíněnou otázkou se nedařilo vyslovit většině z letošních inscenací, počínaje prologem, Kresnikovou Villou Verdi, na kterou zájemce vyvezl festival do berlínské Volksbühne, až po Mateřštinu mamelošn berlínského Deutsches Theatru, která nabídla zase jen mnohokrát vídaná schémata generačních vztahů, kořeněná problémy židovství a holocaustu, aniž by k tématu přidala mnoho nového.
Většina textů strádala upovídaností, zahlceností, kdy divák marně očekával pointu, případně se dočkal pointy slabé a nesměřující k tématu, což byl i případ „one man show“ Sviť, černé slunce. Výše deklarovanou existenciální otázku „Was ist los?“ ale nelze zodpovědět dostatečně (inscenačně) uspokojivě a (dramaturgicky) znepokojivě na základě povrchně modelovaných textů, byť v podání znamenitých a charismatických hereckých osobností.
Samostatnou zmínku by zasloužilo zhodnocení off-programu, o který byl letos velký divácký zájem, ale bylo jej z časových důvodů těžko stíhat (což není výtka festivalu).
České diváky i divadelníky nakonec může uspokojit zjištění, že Kabaret Kafka režiséra Daniela Špinara, letošní vítěz Ceny Josefa Balvína za nejlepší domácí inscenaci německého textu, na pomyslném žebříčku festivalových představení zaujal vysokou pozici.