Co vás, rodáka z východních Čech z Červeného Kostelce, přivedlo k hudbě?

Rodinná tradice. I když moji rodiče nebyli profesionální hudebníci, otec zpíval a matka hrála na klavír, vedli mne k hudbě a proto jsem se později rozhodl studovat na konzervatoři i na HAMU skladbu i soukromě dirigování. A máme i jednoho historického předka, jeden z prvních absolventů pražské konzervatoře Tomáš Hruška, varhaník z počátku 19. století byl můj předek.

Vaše studium spadá do doby, kdy se po roce 1948 měnil zásadně postoj k modernímu umění i skladatelské moderně, k Bartókovi, Martinů a dalším. Neměl jste potíže?

To víte, že měl. Studoval jsem zároveň i filozofickou fakultu - hudební vědu a moje disertace o Bartókovi a Stravinském v roce 1952 nebyla přijata a doktorát jsem dostal až v roce 1991. Na HAMU jsem se zase střetával se známými dogmatiky Josefem Stanislavem a Václavem Dobiášem. Jeden mne obvinil z bigotnosti, druhý se zase přičinil o ukončení mého úvazku na fakultě, kde jsem v roce 1952 až 1953 měl učit dělnické kádry. Nikdo z nich ale neměl alespoň malé hudební základy, kromě harmoniky, a když jsem trval na větší profesionalitě, musel jsem odejít.

Pak jste působil 19 let v Československém rozhlase a přičinil se  o založení soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Jak jste se do rozhlasu dostal?

Potkal jsem po odchodu z HAMU Jiřího Pauera a ten mne okamžitě pozval do Československého rozhlasu. Nebyl jsem sice v hudební redakci, ale i práce v mládežnické měla význam. Už to, že soutěž Concertino Praga, kterou jsme tam vymysleli, existuje dodnes a má mezinárodní renomé, mluví za vše.

Zakládal jste ale i Nadaci B. Martinů. Jak stíháte činnost ve dvou institucích?

Právě, že v mém věku už moc ne a proto jsem před týdnem činnost v Nadaci Bohuslava Martinů, kde jsem byl předsedou, ukončil. Nadace i Institut Bohuslava Martinů po listopadu 1989 konečně vznikly, byla to splátka na dluh, který jsme vůči Martinů měli. Nyní již dobře fungují, pořádáme každý rok Festival Bohuslava Martinů, vydáváme časopis a staráme se o kritické vydání děl skladatele. Po mém odchodu z Nadace zůstávám tak jen v umělecké radě Concertina Praga.

Vaše dílo čítá přes 90 skladeb, pět symfonií, koncerty pro sólové nástroje, vokální díla a komorní hudbu. Na vašem jubilejním koncertě před měsícem na HAMU zaznamenaly velký úspěch vaše novější skladby pro dechové nástroje. Skládáte ještě něco nového?

Bohužel mám problémy se zrakem, takže větší věci již nemohu psát a soustřeďuji se proto na menší komorní skladby. Ze stejných důvodů jsem přestal i dirigovat. Jsem rád, že si na mne HAMU a její děkan prof. Jiří Hlaváč vzpomněli s jubilejním koncertem. Mé dílo je totiž známější spíše ve světě než doma. Měl jsem premiéry v Paříži, Stuttgartu, Washingtonu nebo Budapešti.

Co vám v životě nejvíc pomáhalo?

Dostalo se mi čtyř privilegií, za která jsem vděčen. Byli to moje rodiče, kteří mne vedli k hudbě, pak hudba samotná, dále moje žena Zuzana Růžičková a krajina jižních Čech, zejména město Jindřichův Hradec, kde od roku 1972 máme letní sídlo a kde jsem napsal většinu skladeb. I v dnešní době, které příliš nerozumím s jejím příklonem k bulváru a neetickým hodnotám, tam máme svou oázu.