Napsal (společně s Jakubem Zelníčkem) scénář, který je údajně inspirován skutečností, respektive příběhem mladé dívky, která chtěla být herečkou a kterou hraje pohledná a talentovaná Berenika Kohoutová.

Setkáváme se s ní v psychiatrické léčebně, kde nejprve dlouho vzdoruje všem pokusům rozvázat jí jazyk a dobrat se podstaty její deprese a pak se začne svěřovat postaršímu, nevábně vyhlížejícímu a dosti nerudnému psychiatrovi, kterého si Vojnár zahrál sám. Ten se tak stává jejím důvěrníkem při zpovědi, kterou pak v návratech do různých etap jejího života sledujeme společně s ním.

Těžko si však spolu s ním Luisu zamilujeme. Dívka z maloměsta, která přišla do Prahy, pracuje jako dělnice, má manžela a dítě, ale čím dál víc uniká po večerech do divadla, působí jako hysterická rozmazlená káča, která by potřebovala na zadek. Film ji ovšem místo toho opečovává snahou o vyvolání soucitu. Není přitom jasné, kolik se toho, co vypráví, vlastně skutečně stalo a nakolik si Luisa vymýšlí.

Berenika Kohoutová ve filmu Nepravděpodobná romance.

Berenika Kohoutová a Patrik Děrgel ve filmu Nepravděpodobná romance

FOTO: Artcam

Na plátně defilují až na drobné výjimky lidé mátožně vyšinutí, což by snad nevadilo, kdyby to dávalo větší smysl. Jediné „normální“ postavy, psychiatrova nadřízená, která ho upozorní, že roztoužené pohledy na pacientku k terapii nepatří, a hrdinčin „zlý“ manžel, který se strašlivě provinil tím, že měl drobné výhrady k její snaze zakotvit v divadélku, kde se víc „řeší“, než hraje, pak působí až paradoxně divně.

Vojnár zvolil částečně dokumentaristický přístup, který zejména v prvních záběrech z psychiatrické léčebny může diváky naladit docela vstřícně. Kdyby měl lepší scénář, určitě by dokázal tímto způsobem natočit i dobrý hraný film. Jenže ten lepší scénář neměl.

Celkové hodnocení: 40 %