Praha odhaluje unikátní sbírky evropského secesního umění

Umělecká díla tam mají tu nejlepší kulisu, protože stavba je sama o sobě skvostem pražské secese. Vůbec poprvé v takovém rozsahu mohou návštěvníci spatřit poklady dlouho ukrývané v depozitářích, které vytvořili kolem roku 1900 významní tvůrci německé, francouzské, britské, rakouské a také české secese. Pro veřejnost i odborníky to je obrovské překvapení.

Pojem secese pochází od latinského secessio, což znamenalo odloučení od celku. Do historie termín vešel v souvislosti s událostmi z prapočátků antického Říma, kdy se plebejové domáhali svých občanských práv. Odešli z rodného města a hrozili založením vlastního nového Říma. Jejich čin byl nazýván secessio plebis.

Secesí bylo také nazváno v roce 1861 odtržení Jihu od Severu ve Spojených státech amerických, jež nakonec vedlo k občanské válce. V dějinách výtvarného umění znamenal tento pojem rozchod moderních umělců se zatuchlou akademickou tvorbou, jak ji reprezentovaly zejména oficiální salóny. První výstavu výtvarného spolku Mánes charakterizoval v roce 1898 kritik Miloš Jiránek jako epochální a statečný čin, který všichni přivítali jako secesi.

Pojmenování secesního umění bylo v Evropě různé. Známe označení, jako je Art Nouveau ve Francii, Modern style v Anglii nebo Jugendstil v Německu. Názvy různé, ale styl podobný. Secese na konci 19. století rychle rozkvetla, ale záhy také upadla v zapomenutí. Umělecká avantgarda ji odvrhla jako projev měšťáctví a i střízliví odborníci se na ni dlouho dívali jako na slepou uličku vývoje moderního umění.

Stačí třeba zalistovat českým Ottovým slovníkem, abychom se dočetli, že ze secese čouhá jen povrchnost, ledabylost a bizarnost a že umělci, kteří ji reprezentují, se snažili ohromit veřejnost něčím, co hraničilo s laciným pozlátkem a dekadentností.

Zastánci se objevovali zpočátku jen nesměle a z velikánů to byl jen surrealistický malíř Salvador Dalí, který prohlásil tváří v tvář Gaudího dílu v Barceloně, že secesní architektura je nejoriginálnější a nejneobvyklejší zjev v dějinách umění. V Čechách to bylo až v roce 1966, kdy výstava v Alšově jihočeské galerii na Hluboké připravená bývalým ředitelem Národní galerie Jiřím Kotalíkem odhalila panorama tohoto umění v širokých souvislostech doby.

Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze shromažďuje díla secesního umění již od samotného počátku 20. století. K jednomu z proslulých sbírkových zisků patřily malířské dekorace pro pavilón Bosny a Hercegoviny, které vytvořil Alfons Mucha pro Světovou výstavu v Paříži. Dílo, které bychom mohli nazvat Balkánskou epopejí, z Paříže putovalo přímo do Prahy a v ukázkách ho najdeme i v Obecním domě.

Kvůli inspiraci Mucha několikrát zajel na jihovýchod Evropy a intenzivně ho zajímaly místní zvyky, báje, historie, kroje a také zdejší soužití různých civilizací, kde křesťané žili vedle muslimů a vzájemně se prolínalo pravoslaví, katolicismus i mohamedánství.

Touto lidskou tolerancí i tvůrčí vitalitou patří cyklus ke klíčovým symbolům nového objevování secese, jak ho připravili autoři expozice Radim Vondráček, Lucie Vlčková a Iva Knobloch. „Chceme ukázat, že secese nebyla posledním uměleckým snem či jakousi estetickou hrou na konci 19. století, ale stala se součástí vážně myšleného úsilí o změnu života a společnosti – šlo prostě o skutečný reformní umělecký proud,“ tvrdí Vondráček.

V deseti sekcích výstavy se diváci seznámí se secesí ze známých i nečekaných úhlů pohledu. Novou roli reklamy na ulicích velkoměst připomínají plakáty Toulouse-Lautreca, Muchy nebo Kolomana Mosera. Soubory skla z české sklárny Loetz, z dílny Francouze Gallého a z americké firmy Tiffany prozrazují fascinaci přírodními motivy, jak se objevovaly v bohaté dekoraci. V secesi nastal přímo kult přírody, od umění až po turismus. Muchův Otčenáš zase reprezentuje dobovou mystiku, zednářství a spiritismus.

Velká pozornost je věnována secesnímu ornamentu, a to nejen spirálám, které se stále točí dokola, ale také čistě geometrickým abstraktním motivům. Životní styl dokumentuje soubor nábytku se skvosty, jako jsou sekretář a příborník pro továrníka Larische, který navrhl Leopold Bauer, žák vídeňského Otty Wagnera, nebo židle Charlese Rennieho Mackintoshe, hlavního představitele secese ve skotském Glasgowě. Kuriozitou jsou hračky vyrobené v Česku a v Rakousku.

Chloubou pražského Uměleckohistorického muzea je secesní móda. Spoustu módních doplňků doplňuje dvacet kompletních dámských oděvů do zaměstnání, na promenády, do opery i na sportovní klání. Důležitým a málo známým tématem je také moderní reklama zacílená kolem roku 1900 na mladé a ambiciózní ženy.

Bilance v Obecním domě může být tak reprezentativní i díky tomu, že řada místních rodáků se výrazně podílela na tom nejlepším z evropské secese – z těch nejznámějších jde o Josefa Hoffmanna z Brtnice u Jihlavy, Alfonse Muchu z Ivančic a Josefa M. Olbricha z Opavy.

Hoffmann se stal ve Vídni spoluzakladatelem slavných uměleckých řemeslných dílen Wiener Werkstätte, jejichž výrobky zaplavily domácnosti. Mucha stylem svých plakátů učaroval Paříži a obrovský úspěch měl i v USA. Olbrich postavil v německém Darmstadtu proslulou secesní Svatební věž a jeho pavilon Secese pro Vídeň dodnes působí v centru města jako palác umění, z jehož srdce vyrůstá strom rodící zlaté plody.

K výstavě v Obecním domě vychází rozsáhlý katalog, který je prvním vědeckým zpracováním a také zhodnocením málo známých secesních sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, což tuto výstavu povyšuje nejen na estetickou, ale i na odbornou kulturní událost letošního roku. Objev to bude i pro naše sousedy, kde secese zapustila stejně hluboké kořeny jako v Praze.