Dělal jste abstraktní snímky už od začátku?

K tomu musíte dospět. Nejdříve zkoušíte zachytit téměř vše, co vidíte, potom krajinu a pak vás třeba zaujmou akty. K abstraktnímu vyjádření ale musí tvůrce časem dozrát.

Čím vás abstrakce zaujala?

Kouzlo takzvaně abstraktní fotografie, tedy spíše výtvarné, nefigurativní fotografie, tkví v tom, že pracujete se skutečností, kterou si přetváříte podle sebe. A to i navzdory faktu, že fotografie pracuje s obrazem reality a je konkrétní. Poslední slovo má ale vždy tvůrce.

Mě například fascinuje moment, kdy můžete důležité slovo či větu neboli část obrazu či předměty v něm vytrhnout z celku skutečnosti a zasadit do úplně jiného kontextu. Zdánlivě obyčejné věci a všední pomíjivé maličkosti se na fotografiích stávají novými nevšedními světy. Vytvářím vlastně nový příběh, obraz, jiný rozměr reality.

Víte předem, jak by mělo dílo přesně vypadat?

Na tuto otázku vám nejsem schopen úplně odpovědět. V mých začátcích to bylo tak, že mě nejprve zaujalo určité téma, které jsem pak volně rozvíjel v různých cyklech.

Poslední dobou pracuji v několika vyhraněných okruzích, snažím se je neustále prohlubovat a rozšiřovat. Koncepčně, skladebně i obsahově posouvám výtvarný a emocionální účin stále dál. Chci propojit statický obraz s hudbou. Nepatřím mezi tvůrce, kteří jsou spokojeni se vším, co vytvořili. Hodně vybírám a vyhazuji.

Jsou tedy díla i určitým deníkem vašeho života?

Ano, jsou téměř osobním deníkem. Některá vzniknou za den, na jiných pracuji měsíce či roky. Pokaždé mi připomenou mé rozpoložení či náladu, díky které vznikaly. Proto tyto cykly fotografií nazývám Prožitky, Vzpomínky a tak podobně. Vždycky musí být ale u výtvarného díla nějaký rozměr navíc. Ten, který dává i pozorovateli možnost svobody, vlastní fantazie a vyjádření. Ohromná síla fotografie tkví totiž v tom, že si zachovala tajemství.

Zajímá vás jako tvůrce, co si lidé myslí o vašich dílech?

Zpětná vazba je pro každého tvůrce zásadní. Kdo tvrdí, že ne, lže si do kapsy. Nikdo nedělá umění jen pro sebe, to vlastně ani nejde. Když vaše práce vyvolá v divákovi nějakou emoci, pocit krásy, katarzi, tak to je přece podstata umění. Ovšem málokdy asi v mých fotografiích vidí lidé totéž co já. Každý žijeme jiným životem, máme jiné zkušenosti a zážitky. Fotografie dává možnost svobodné interpretace, takže si divák může dosadit svůj vlastní příběh. Mé obrazy jsou velmi osobní, a proto často těžko vysvětlitelné.

Je obtížné udělat takovou fotografii technicky?

Vlastně ani ne. Absolutní většina mých prací není upravovaná počítačově. Dnes už ale používám hlavně digitální záznam, protože má lepší kvalitu rozlišení, je pohotovější a pohodlnější. A navíc tzv. digitální fotografie nezabíjí tajemství, ale jen některé tvůrčí postupy. Proti klasické fotografii na film uděláte snímků, kolik chcete. Tím se ale například můžete odnaučit koncepčně přemýšlet a činit selekci.

Dá se vůbec takovéto umělecké fotografování naučit?

Jako pedagog vím, že naučit se dá řemeslo, technika, teorie. Talent a umělecké vyjádření jsou vrozené schopnosti, což naučit nelze.

Talent můžeme pouze rozvinout, zdokonalit, povzbudit. Můžeme ukázat tvůrčí cestu, naučit, že fotografie je uměním vizuálním, kde záleží především na specifické schopnosti vidět. Je třeba mít na paměti, že fotoaparát či počítač je skvělý pomocník, ale špatný pán.