Karel Gott: Je pro mě nepředstavitelné se loučit

Nejsem ten typ, který čeká, jak něco dopadne. Pro mě je důležité přesvědčení o tom, že vydávám produkt, jenž působí mým osobitým projevem věrohodně a na němž vtisknu písním svůj styl a emoce. Už teď mám hlavu plnou přemýšlení o třetím pokračování.

Každopádně. A připravím ho se stejným týmem – Petrem a Pavlem ORM a Honzou Adamem, s nimiž chystám i několik dalších alb. Mám už k dispozici několik česky otextovaných písní z popové historie, které mě zaujaly, ale nedostalo se na ně, protože se čekalo na povolení k natočení jejich českých verzí.

Získat ho je kolikrát velmi složité, dokonce bych řekl, že mnozí světoví autoři posuzují nabídky k interpretaci svých skladeb čím dál tím přísněji. Někteří po mně chtějí, abych je ve vlastní režii natočil, což je samozřejmě nákladné, poslal jim je s doslovným překladem textu a oni mi teprve potom sdělí, jestli mi píseň dají k dispozici, anebo nedají.

Pokaždé. Vždyť jsem prožil celou pop historii, od příchodu rock’n’rollu až po současnost. Částečně jsem se na té cestě dokonce dostal i do oblasti jazzu, který mi umožňoval improvizaci a tím i větší svobodu projevu. Přizval mě tam legendární český jazzman Karel Krautgartner se svým rozhlasovým big bandem a měl jsem také životní štěstí na kamarády typu Rudolfa Rokla, který mi jazz přiblížil a pomohl více chápat.

To všechno mám v sobě, takže když se k tomu vracím, samozřejmě to nacházím rychleji, než kdybych tu dobu nezažil.

Není to podmínka. Víte, velmi obdivuji takové zpěváky, jako jsou v zahraničí Robbie Williams a u nás Vojta Dyk. Mám rád jejich swingové desky a udivují mě i proto, že ani jeden z nich ve swingové éře nežil. Přesto swing cítí, mají ho v sobě, a dokonce ovládají všechny manýrismy, které jeho původní interpreti měli.

Deska Vojty Dyka s B-Side Bandem je pro mě největší překvapení loňského roku u nás.

Řekl bych dokonce, že čím jsem starší, tím víc si to hlídám… Na novém albu zpívám texty Zdeňka Borovce, Jiřiny Fikejzové, Miloše Skalky, Eduarda Krečmara, Mirka Černého, Eduarda Pergnera, Hany Sorrosové, Lucie Stropnické a Zdeňka Rytíře.

Když si přečtu nový text a v té konkrétní fázi života mu nevěřím, tak ho nechám předělat. Čtu pozorně, řádek po řádku, a jakmile něčemu nerozumím nebo mi něco není jasné, řeknu si, že když to nechápu, nemůžu posluchače přesvědčit o pravdivosti svého projevu. Někteří textaři mi říkají, že bych si měl jejich text rovnou zazpívat s muzikou. Já ale vím, že nechat se unášet textem s muzikou je trochu jiné než si ho přečíst jako báseň.

Nejdřív je obsah a pak teprve to, jak zní s muzikou.

Nahrát album s vlastními písničkami je nikdy nekončící výzva. V tom žiju a to mě drží nad vodou. Proto je pro mě nepředstavitelné se loučit. Nedovedu si představit, že ohlásím poslední album proto, že si myslím, že je mé nejlepší a v nejlepším se má přestat. Jenomže co když to další album bude ještě lepší?

Stejně tak je pro mě nepředstavitelné loučit se s vědomím, že se za pár let opět vrátím s dojemným vysvětlením, že vás potřebuju. To je marketingový trik, který používám pouze v legraci. Dávám si při tom záležet, aby to z tónu, kterým to oznamuji, bylo patrné. Je v něm vždycky takové to mrknutí.

Nové album s původními, pro mě napsanými písněmi je na programu dne. Příští rok pro mě bude ohlédnutím za celou dráhou.

K té příležitosti jsem si nepřímo řekl o dárek. Požádal jsem zpěváky a muzikanty od nás i ze zahraničí, jestli by pro mě napsali písničku. Musí být samozřejmě šitá na mou míru. Některé se mi už sešly, dokonce bych řekl, že už mám pohromadě polovinu alba. Věřím, že vznikne zajímavý projekt z dárků od kolegů.

To je jediná nevýhoda mého plánu.

Při takové situaci musíte říct dvě zprávy, nejdřív dobrou a potom tu horší. Musel bych to tedy doprovodit slovy: Píseň je super, ale udělal bych v ní malé úpravy.

Nezúčastním, protože mám turné v zahraničí, konkrétně v Rakousku a Německu. Při vší úctě k anketě Český slavík nemohu zrušit žádný koncert z programu, ve kterém účinkuje řada umělců, balet, orchestr, a já jsem hvězdným hostem.

V den předávání Slavíků budu zrovna ve Stuttgartu. Kdyby to bylo pouze mé vystoupení, tak bych se s pořadateli domluvil na jeho přeložení. Tohle je ale jiná situace.

Věřím, že lidé u nás nebudou říkat, že se Českého slavíka neúčastním proto, že se bojím porážky. Není to tak, nebojím se. Bez ohledu na to, jak anketa dopadne, totiž považuji večer ve Státní opeře za velice příjemné setkání s kolegy z branže. Takových příležitostí za celý rok mnoho nemáme.