Velká nádhera má všechno, co k filmu patří, a ještě je to vypulírováno do dokonalé, opulentní podoby. Po účasti v hlavní soutěži Cannes a úspěšném uvedení na karlovarském festivalu vstupuje do českých kin, aby potěšila, ale možná i popudila diváky, a třeba i navodila otázku: Je Sorrentino Fellinim této doby, nebo si na něj hraje? A je to důležité?

Srovnání Velké nádhery s Felliniho Sladkým životem se nelze vyhnout už pro nápadnou podobnost řady parametrů. V obou případech je hlavní postavou novinář, jenž vymetá večírky římské smetánky, pozoruje její život pohrdavým pohledem a sám se utvrzuje v marnosti své existence.

Pokud tedy pomineme fakt, že tou vpravdě ústřední „postavou“ je v obou filmech Řím sám, se svou až nesnesitelnou krásou, starobylými stavbami a mondénními, výstředními i vulgárními figurami, pachtícími se za nesmyslem.

V obou filmech svěřili režiséři hlavní role „svým“ hercům – Fellini Mastroiannimu, Sorrentino Tonimu Servillovi, s nímž natočil už mimo jiné film Božský. A konečně oba filmy mají nadstandardní délku dvou a půl hodin, v nichž chvíle opojení a pulzujícího života střídá nuda jako hlavní poznávací znak prostředí, v němž se filmy odehrávají.

Přesto je Sorrentinův film jiný především kontextem doby, o níž tvůrce vypráví a již on sám i jeho postavy žijí. Zatímco Marcello byl znechucený tím, co a jak žije, a Fellini věřil, že jeho prostřednictvím může zobrazovaný svět měnit, Sorrentinův Jep je smířený, rezignovaný. Neboť na rozdíl od konce poválečných let padesátých a jejich stále ještě nadějí, dnes už se povrchnost, plytkost a rezignace staly do značné míry symboly doby přinejmenším v té společnosti, do níž Sorrentino zaměřil svůj pohled.

Velká nádhera, to jsou především kaleidoskopické obrazy, kde se tragika střídá s humorem, záběry kameramana Luky Bigazziho působivě ukazují krásné město i malé lidské pinožení a úžasně využitá převzatá i původní hudba obrazy podmanivě podtrhuje.

Servillovi sekundují přesně obsazení další výteční herci jako Sabrina Ferilliová či Carlo Verdone.

Je tu ale i úskalí v tom smyslu, že Jepova rezignace a smíření působí na plátně snad i povrchněji, než bylo žádoucí, a určitě jinak, než působilo Marcellovo znechucení ve Sladkém životě.

Sorrentino totiž ukazuje povrchnost poněkud povrchně, nudu poněkud nudně, jeho film je navzdory všem pozitivům divácky dost náročný.

A je tu samozřejmě ještě jeden nikoli nepodstatný rozdíl. Na Felliniho se stály fronty, diváci ho milovali, přinášel spoustu nového, překvapivého, lidského. Sorrentina zná především festivalové publikum a Velká nádhera na tom mnoho nezmění. Už proto, že dnes diváky překvapují úplně jiné věci než před půlstoletím.

Velká nádhera
Itálie 2013, 141 min. Režie: Paolo Sorrentino, hrají: Toni Servillo, Sabrina Ferilliová, Carlo Verdone a další.

Celkové hodnocení: 80 %