Z iniciativy bývalého vedení operního souboru (šéf opery Rocc a šéfdirigent Jaroslav Kyzlink) vzešla myšlenka přenést do Prahy inscenaci Davida Pountneyho, kterou britský režisér uvedl v roce 1997 v Cardiffu, a to ve spolupráci Národního divadla s Velšskou národní operou.

Potud je vše v pořádku. Pountney je u nás dobře znám jako režisér nápaditých jevištních řešení, takže bylo nač se těšit. A o dramatických kvalitách této Verdiho opery jistě není sporu.

Proč tedy výsledek připomíná oblastní produkci z konce sedmdesátých let minulého století?

A to ve všech složkách: nevynalézavou režií počínaje, kdy pěvci postávají v nudných operáckých pózách mezi strohými kulisami, které – zajímavě nasvíceny – přímo volají po dramatické herecké akci, přes ploše, vůči pěvcům necitlivě a co do technických kvalit nesehraně znějící orchestr, až po spíše průměrné pěvecké výkony bez propracovaného výrazu, než jaké by první scéně slušely?

Proč vůbec uvádět titul, na který v souboru není vhodné obsazení, takže stojí na výkonech hostujících pěvců, a to nikoli výjimečných?

To jsou otázky, které nutně napadaly návštěvníky obou premiér a které poukazují na dlouhodobě neřešené problémy Opery Národního divadla, jež mimo jiné vedly k úvahám o nutnosti profilování opery v Praze s pokusem o znovunavrácení její kvality.

Inscenace Simona Boccanegry ukazuje, že před novým vedením Národního divadla a obou jeho oper je hora práce, má-li se soubor chlubit inscenacemi srovnatelnými s evropským standardem.

A fakt, že sbor zpíval velmi slušně či že v roli Gabriela Adorna ukázal svůj talent mladý rumunský tenorista Adorján Pataki, na výsledném dojmu nic nemění, neboť jednotlivosti samy o sobě kvalitu celku nezaručí.

Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra
Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie David Pountney, scéna Ralph Koltai, kostýmy Sue Willmington, sbormistr Pavel Vaněk. Premiéry 25. a 26. 10. ND Praha.

Celkové hodnocení 50 %