Čím vás muzikálové role lákají?

Muzikál je jedna z nejtěžších divadelních disciplín, protože vyžaduje, aby herec ovládal tanec, zpěv i činohru. Zkoušení zabere dost času. Když nejste na jevišti, zkoušíte v baletním sále choreografii anebo vás dirigent nebo korepetitor zasvěcuje do hudebního aranžmá skladeb. Pro mě je ale vždy výzvou nabídka na roli, která není jednoduchá a splňuje to, čemu jsem se od dětství věnovala, tedy všem těm třem disciplínám.

Co vás na osudech nejslavnější tanečnice a špiónky zaujalo nejvíc?

Je to femme fatale konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Kariéru vybudovala díky své píli a ctižádosti z ničeho a stala se slavnou po celé Evropě. Muzikálová Mata Hari je zosobněním veškerého ženství se všemi protiklady, drsnost střídaná s něhou, vnitřní rozervanost a zároveň cílevědomost dostat se na nejvyšší metu, slzy, které se ve vteřině promění v koketérii a vyzývavost.

V neposlední řadě mě zajímal i její boj o dceru. Nesnažím se ji hrát ani soudit její postoje a vztahy, ale žít v ní na jevišti se vším, co k ní patří. Vynechala jsem při zkouškách sebe a ponořila jsem se do ní. Bylo to dobrodružství.

Čím se Mata Hari liší od Lízy Doolittleové v My Fair Lady, Alex v Čarodějkách, Grizabelle v Kočkách, Aldonzy v Muži z La Manchy nebo Carmen?

Mé divadelní postavy měly zatím jedno společné: chtěly se stát lepšími a vždy jim k tomu někdo podal pomocnou ruku. A snad kromě Carmen se jim všem sen splnil. Mata Hari je jiná v tom, že jí tohle všechno bylo jedno. Svou sexualitu nehrála, patřila k ní a muži ji bavili. Že jí dávali velké dary, bylo jejich rozhodnutí, ona nikdy o nic neprosila. Vydělávala si sama a slávy dosáhla díky své neochvějné odvaze jít proti všem dogmatům tehdejší společnosti.

Užívala si všeho, co jí život dával. Bylo jí jedno, co si o ní myslí ostatní, nemyslela na důsledky svého chování, nenechala se ničím ovlivňovat, všechno prožívala naplno.

Během své herecké kariéry se jste se již objevila na řadě scén. V čem je pro vás střídání scén i souborů inspirativní?

Když jsem začínala hostovat v divadlech, bylo mi sedmnáct. Pak přišly filmové nabídky od režisérů Dušana Kleina a Zdeňka Trošky, koncertování s kapelou GBS nebo experimentální scéna Imaginace, s níž jsem měla možnost zahrát si na evropských scénách. Ten dobrodružný život se mi zalíbil. Nebylo proč podepisovat stálou divadelní smlouvu. Chtěla jsem zkusit všechno, ale hlavně jsem o sobě chtěla rozhodovat sama. Byl to risk, ale vyplatil se.

A jak si v tomto srovnání stojí vaše koncertní projekty?

Jakákoli týmová práce je snadnější v tom, že máte kolem sebe kolegy, s nimiž jste na jevišti úzce spjati, a pokud vše funguje, celkový výsledek je prací všech. Na koncertním pódiu jste sama hodinu a půl před publikem a musíte vydat úplně jinou energii, abyste zaujala.

Jste zakladatelkou a ředitelkou sdružení La Sophia, které podporuje hudebně a sportovně talentované děti z dětských domovů a sociálně znevýhodněných rodin. Proč jste si zvolila právě toto téma?

Od roku 1998 jsem pořádala galakoncerty, kde jsem vybírala peníze pro děti z dětských domovů. Měly velký úspěch, ale po posledním, v roce 2005 v O2 Areně, kam přišlo skoro osm tisíc dětí, jsem pochopila, že svou pomoc musím jednoznačně směřovat na jednotlivce, že není v mých silách pomoct všem dětem. Proto vznikla La Sophia.

Vyrůstala jsem bez táty, se dvěma sourozenci a milující maminkou. Peněz jsme měli málo, o to víc si vážím mámy, která nás ve všem podporovala a odmalička nám vštěpovala, že život postavený na pomíjivých základech nám štěstí nepřinese. Byla i přísná, hlídala naše charaktery jako lvice. Nemusíš být génius, ale musíš být slušný člověk, říkala.

Jaké jsou výsledky téměř desetiletého působení La Sophie?

Děti, které projdou projektem Talent La Sophia a mají dobré známky ve škole, celoročně podporujeme na ZUŠ, konzervatořích nebo ve sportovních klubech. Pořádáme koncerty, přátelské fotbalové zápasy, vybíráme děti pomocí castingů z celé České republiky i ze Slovenska, finalisté absolvují letní soustředění, sportovci mají celodenní zápřah pod dohledem trenérů či profesionálních hráčů z prestižních fotbalových klubů.

Máte nějaké aktuální sny nebo přání?

Netočí se kolem peněz, protože ty ke mně vždy přicházely v důsledku tvrdé práce na sobě. Spíš si přeji zdraví, abych mohla naplno pracovat a případně pomáhat tam, kde je potřeba. A štěstí, abych ho mohla rozdávat dál a aby má rodina a mí blízcí byli v pohodě.